K recenzi dvojknihy Kláry Benešovské a Jana Chlíbce, Více Krásy a Skok vysoký Josefa Krásy (Praha, Artefactum 2019). [Recenze Kateřiny Horníčkové a Michala Šroňka byla publikována v Umění/Art LXX, 2022, č. 2, s. 231–233]

PROČ ZNOVU „ZBYTEČNĚ TOLIK KRÁSY“ V ÚSTAVU DĚJIN UMĚNÍ?

Považujeme za nutné reagovat na recenzi K. Horníčkové a M. Šroňka. Autoři se vymezují pouze vůči prvnímu svazku recenzované dvojknihy, druhý víceméně jen povšechně charakterizují, proto se jako editoři první knihy (Více Krásy) pokusíme na vznesené výtky a otázky stručně odpovědět. Domníváme se totiž, že se netýkají jen nás jako editorů, ale i Ústavu dějin umění jako instituce a role Josefa Krásy v něm.

Především se musíme znovu vrátit k původnímu záměru a smyslu vydání prvního svazku dvojknihy, ačkoli je to v jejím úvodu dostatečně jasně vysvětleno. Nezbývá tedy než se u hlavních otazníků a výtek recenzentů znovu zastavit.

Na první dotaz, proč právě teď se ke Krásově odkazu vracet a vydávat již druhý sborník [1] věnovaný jeho památce, uvádíme: Dvojkniha nebyla koncipována jako sborník, na rozdíl od knihy Ars longa, vydané roku 2003 ústavním nakladatelstvím ke Krásovým nedožitým sedmdesátinám. Její vydání vychází z diskuse iniciované v roce 2015 Výborem UHS za účelem připomenout v Bulletinu UHS třicáté výročí odchodu Josefa Krásy. Ústav dějin umění se na vzpomínce podílel jak výstavou, tak jednodenním sympoziem, které přineslo kromě medievistických příspěvků, navazujících na Krásovo bádání, i dosud neznámé vzpomínky a materiály z archivu a z pozůstalosti. Odkrylo tak nezveřejněné aspekty Krásovy osobnosti: od jeho dovednosti zaznamenávat formou cestovních deníků kvalitní kresbou výtvarná díla a architekturu, přes doklady širokého zájmu o moderní a současné umění, až po archivní dokumenty (jak fotografické, tak listinné) a orální historii (interview). Přimělo nás obrátit pozornost k vybraným novým dokumentům a archiváliím, dokládajícím nezvyklou šíři jeho zájmů, a zpřístupnit je uměleckohistorické obci, ukázat cestu k nim. Komité, složené z Lubomíra Konečného, Beket Bukovinské, Lenky Bydžovské, Jana Chlíbce, Kláry Benešovské a doplněné později o Terezu Johanidesovou, pak postupně vypracovalo koncepci dvojknihy, jejíž obsah měl nabídnout oborovým kolegům dosud neznámé, opomíjené či pozapomenuté stránky mnohostranné činnosti Josefa Krásy tak, jak se s nimi v prvním i druhém dílu dvojknihy čtenáři mohou setkat. Rozhodně za tím nestála ambice zhodnotit komplexně, kriticky a jednou provždy místo J. Krásy v historiografii umění šedesátých až osmdesátých let 20. století. Nikde v dvojknize ostatně ani není nic takového deklarováno.[2] Pouze byly nabídnuty k dalšímu přemýšlení a studiu nejrůznější doplňující aspekty Krásova inspirativního odkazu a představena různost pohledů na jeho osobnost. Záměrně si také jak výstava, tak konference a posléze dvojkniha hrály v titulech i názvech bloků a statí s mnohoznačností jména Krása-krása. I tím (stejně jako nápaditou grafikou a sazbou Tomáše Coufala) bylo dáno najevo netradiční pojetí dvojknihy, která neměla ambici vědecké publikace zařaditelné do úzce definované a jednoduše měřitelné kategorie.

Ostří kritiky zaměřili recenzenti na svazek Více Krásy, aniž by vzali v úvahu Úvod, v němž editorka Klára Benešovská jeho netradiční skladbu podrobně vysvětluje a komentuje. Tedy i to, proč jde o materiál různorodý, na první pohled „nejednotný“ (viz výtka č. 2 v recenzi, s. 232), ale přesto velmi dobře dokreslující celkový obraz Josefa Krásy v kontextu doby. Podobně se lze vyslovit i k dalším výtkám. Že pohled na Josefa Krásu není ani ucelený, ani vyvážený, ani kritický, ale oslavný a místy až hagiografický či apologetický zejména pokud jde o jeho členství v KSČ a jeho činy v době normalizace. Že hodnocení této doby se nepodařilo, jelikož část přispěvatelů byla s ústavem v té době pevně spojena a Krása nad nimi držel ochrannou ruku. Dokonce recenzenti podsouvají autorům, že jde o vytváření určitého mýtu, jelikož kniha postrádá snahu o kritické zhodnocení Krásovy osobnosti. Cílem prý mělo být vytvoření krásovského ideálu, což údajně snad souvisí se snahou Ústavu vytvářet narativ institucionální kontinuity skrze složité hledání zakladatelské osobnosti neposkvrněné ideologickou zátěží.[3] Důkazem má být krom textů psaných pamětníky [4] i zmíněná diskuze o odkazu Josefa Krásy. Ta ale byla uspořádaná (v rámci orální historie) jednoduše kvůli zachycení vzpomínek jeho někdejších kolegů a ukončená navíc vtipně a s nadhledem o navržení Josefa Krásy na Congregatio de Causis Sanctorum.[5] To, co zní v recenzi téměř jako kritika „kultu osobnosti“ Josefa Krásy v Ústavu dějin umění, je vzhledem k současnému směřování této instituce bezpředmětné. Krásovy zásluhy o přežití a udržení odborné kvality Ústavu v době normalizace nemůže zmenšit ani požadované „hlubší kritické zhodnocení“ jeho osobnosti, k němuž se ostatně oborová historiografie v současnosti již vrací.

Recenze následně vytýká knize Více Krásy "jakousi kanonizaci Josefa Krásy", kterou dokládají recenzenti na textu Petra Wittlicha Krásův kánon.[6] Ten ovšem nepatří do kritizovaného prvního svazku, nýbrž je úvodním textem ve svazku druhém, editovaném Terezou Johanidesovou. Ta naštěstí toto Wittlichovo pojetí Krásova kánonu na rozdíl od recenzentů interpretuje správně a vrací se k němu smysluplně několikrát na s. 119–121 ve své závěrečné stati Krása mezi klasiky (která je mimochodem příkladným kritickým zhodnocením Krásy nejen coby autora zde ve druhém svazku shromážděných teoretických textů, ale i jako osobnosti badatele v dobovém kontextu šedesátých až osmdesátých let 20. století).[7] Je škoda, že autoři recenze, volající po kritickém zhodnocení Krasová odkazu, tyto příspěvky přehlédli. 

V potaz nelze brát ani další kritické připomínky, jako například proč texty Jaroslava Pešiny a Zuzany Všetečkové nejsou zařazeny do oddílu vzpomínek a dokumentů: jedině z toho prostého důvodu, že rozšiřují vhled do Krásovy tvorby i uvažování o tom kterém uměleckém díle. Jejich zařazení do třetího bloku (Krása „znovuobjevovaný“ v současné medievistice) má svoji logiku, vysvětlenou opět již v Úvodu: Pešinův text z roku 1985 hodnotí Krásu v době jeho odchodu a stává se zde referenčním místem pro názory současných medievistů z oddělení středověku, v nichž se projevuje jak přiznání inspirativního odkazu Josefa Krásy, tak logická míra posunu bádání v někdejších Krásových tématech. A Zuzana Všetečková rekonstruuje Krásův dosud neznámý podíl v připravovaném korpusu nástěnných maleb.

K dalším výtkám struktury svazku Více Krásy a obsahu tamějších jednotlivých statí lze již jen na závěr shrnout, že tematická i žánrová různorodost textů byla zcela záměrná a plánovaná, protože cílem knihy bylo postihnout pestrost a šíři Krásovy tvorby i charakter jeho osobnosti. Proto jsou do svazku zahrnuty čistě odborné studie navazující na Krásovy vědecké výsledky (výzkumy), texty esejistické, ale i dokumentární, archivní a vzpomínkové. Pestrobarevnost vychází z charakteru příspěvků a projevuje se ostatně i v jazykové kultuře jednotlivých statí autorů několika generací, což opět vzhledem k charakteru prvního svazku dvojknihy není na škodu. Jsme přesvědčeni, že pouze tímto způsobem se dal zachytit a přiblížit Krásův význam a přínos pro obor dějin umění uprostřed společenství tehdejších spolupracovníků, kolegů a přátel.[8] Josef Krása nebyl bohužel univerzitním pedagogem, i když řadu nejen českých kolegů a mladších badatelů svým dílem a silou osobnosti ovlivnil. Stojí na okraji udržované tradice univerzitní výuky a tato dvojkniha míří pochopitelně i k mladším generacím našeho oboru, nejen k medievistům. Objevování neznámých dokumentů a návraty ke Krásovu bádání byly u příležitosti jeho výročí legitimní. Publikaci lze chápat jako „poctu-hommage“ Josefu Krásovi za to, co pro své kolegy-nestraníky, ústav a náš obor nezištně vykonal jak svojí příkladnou erudicí, tak neohroženým postojem vedoucího pracovníka, který se nebál postavit tehdejším nomenklaturním kádrům. Recenzenty požadovanému „novému, kritickému, vědeckému“ zhodnocení Josefa Krásy v budoucnu tato dvojkniha nebrání, ba právě naopak.[9]

Klára Benešovská – Jan Chlíbec

 

 

[1] Kdyby tomu tak bylo, šlo by dokonce již o třetí (!) sborník, pokud počítáme ten první z roku 1983, nazvaný Opuscula seria et iocosa. Sborník přátelských gratulací, věnovaný Krásovi k jeho 50. narozeninám jeho kolegy a přáteli převážně z Národní galerie a z tehdejšího Ústavu teorie a dějin umění. Šlo ovšem o samizdat, strojopis, jenž nicméně o to více vyjadřoval spontánní chuť sdílet s oslavencem jeho smysl pro humor, nadsázku a potěšení z badatelských „objevů“ hravých i vážných.

[2] Naopak je na několika místech upozorněno, že na kritické zhodnocení podmínek, v nichž Krása pracoval, se teprve čeká – viz například s. 99.

[3] Recenze, s. 232.

[4] Ke vzpomínkám pamětníků se nyní mohou přiřadit i přínosné anotace Františka Šmahela v jeho recenzi naší dvojknihy v Studia medievalia Bohemica 2/2021.

[5] Více Krásy, s. 106–119.

[6] Recenze, s. 232.

[7] Skok vysoký Josefa Krásy, s. 114–134.

[8] Právě přátelské vazby a společenství těch, s nimiž byly sdíleny kromě odborných otázek i stejné morální hodnoty a kterým se dalo věřit, byly v době šedesátých až osmdesátých let minulého století v tehdejší ČSSR podstatné pro odolnost duševní i fyzickou.

[9] Na závěr: odpověď na recenzi využijeme pro jedno drobné erratum: Fotografie na s. 68 kritizovaného prvního svazku (Více Krásy) má chybu v popisce: Mezi Rudolfem Chadrabou a J. Krásou zde nestojí Jaromír Neumann, ale PhDr. Boris Novotný, CSc. z Archeologického ústavu v Brně. Editorku na to upozornil Ivo Hlobil, když vytištěnou knihu otevřel. Jakožto spoluorganizátor prvních sympozií „Historická Olomouc a její současné problémy“, kde byla fotografie pořízena, účastníky osobně znal a záměna mu neunikla. Pořízení snímku na konci sedmdesátých let 20. století ale platí.