K recenzi knihy Jana Chlíbce, Bernardinské slunce nad českými zeměmi (Praha, Academia 2016), [recenze Aleše Mudry byla publikována v Umění 1-2, LXVI, 2018, s. s. 115–118]

V Umění/Art 1–2/2018 byla opožděně uveřejněna recenze Aleše Mudry na mou knihu Bernardinské slunce nad českými zeměmi, která vyšla již roku 2016.

Vážil bych si samozřejmě konstruktivní recenze, ale toto je útvar, který postrádá standardní zákonitosti tohoto literárního žánru. Recenze má čtenáře mimo jiné seznámit se strukturou knihy a má se věnovat všem jejím součástem. To Aleš Mudra nedělá: řady témat si vůbec nevšímá (například italského umění, dobové estetiky v Itálii, etc., což tvoří více než třetinu mé knihy). Zdá se mi také, že plně nepochopil cíl knihy, která byla realizována v rámci grantového projektu pod názvem Bernardinské slunce nad českými zeměmi – význam bernardinské estetiky v českých zemích pozdního středověku – titul grantového projektu si mohl přečíst hned na začátku knihy; proto také občas upozorňuje na to, co mu tam chybí, aniž by si uvědomil, že to s vlastním tématem knihy nemá vůbec nic společného. Tyto výtky bez nosných argumentů se bohužel často opakují.

Celý jeho text na mne dělá dojem, že jeho kritika je vedena i jinými než odbornými zřeteli. Z těchto důvodů bych se rád k jeho názorům zmínil.

Mudrův text připomíná rozsypaný kaleidoskop: Není koncizní, je místy zmatený, kostrbatě formulovaný, s celou řadou nepřesností a významových posunů, svým zhusta až militantním tónem je často bohužel vším jiným než konstruktivní polemikou, kde dominují stěží potlačované emoce nad racionálním uvažováním. Obtíž Mudrovy recenze také spočívá v tom, že její autor se chce vyhranit k některým názorům za každou cenu, s nulovou argumentací. Jeho text je v celistvosti obtížně uchopitelný; přesto se pokusím vyjádřit alespoň k některým pasážím: mnohé Mudrovy výtky totiž často přerůstají v pouhé hašteření, na něž nemá vůbec smysl reagovat. Hned zpočátku Mudra nastiňuje, na čích pracích jsem mohl stavět (Hlaváček, Hlobil, zapomněl bohužel na rozsáhlou studii Zdeňka Nejedlého z roku 1900) - tento fakt i náležitou poklonu však uvádím hned v úvodu knihy. Evidentně se nevyzná v italské literatuře vztahující se k danému tématu a nezná ani konkrétní edice Bernardinových kázání. Zcela mylně a zavádějícím způsobem uvádí, že by „očekával více než umnou kompilaci citátů publikovaných Petrem R. Benešem“, zatajil však skutečnost, že cituji též z barokních i novodobých edic Bernardinových kázání (a z dalších autentických pramenů), jejichž studiu i analýze jsem věnoval vcelku náležitou pozornost a jež recenzent pravděpodobně neměl v ruce. (Tam, kde přejímám z Beneše, jehož práce si velmi vážím, jeho jméno samozřejmě cituji, stejně tak uvádím několikeré kritické edice Bernardinových kázání, z nichž jsem čerpal, zejména rozsáhlé edice Cannarozziho, Delcorna, Pacettiho, de la Haye, v případě Kapistrána pak několikadílnou edici Eugena Jacoba, ad.). Do knihy je pojato fakticky vše, co se v souvislosti s Bernardinovými názory na výtvarné umění z italských a latinských edic vytěžit dalo. Mudrovo záměrné zatajování je neetické a v odborném textu nemá co dělat.

Tím ovšem ztrácí celá recenze na důvěryhodnosti. Autor se v dané problematice italského kulturního prostředí neorientuje. Recenzentova neinformovanost, pokud jde o italské (konkrétně florentské) kulturní milieu, se projevuje například v souvislosti s osobností Cosima staršího de´Medici, kdy, jak to vypadá, Mudra zpochybňuje jeho vytříbený smysl pro sebeironii třeba v souvislosti s citovanou Cosimovou vlastní výpovědí o svém mecenášství. Duchaplnost, sebeironie, smysl pro břitký humor, často pro humor na hranicích blasfémie –, to byl jeden ze základních rysů Cosimovy povahy, jejž dosvědčuje nejen Macchiavelli, ale také mnozí další Cosimovi současníci. Jako mantra se v Mudrově recenzi opakuje žehrání na nedostatek odkazů zejména k uvedeným výtvarným dílům. K tomu podotýkám, že svým výše uvedeným zaměřením se kniha liší od výstavního katalogu, není to ani catalogue raisonné, analýza architektury observantských klášterů, ani všezahrnující encyklopedie františkánů–observantů v českých zemích. Jejím cílem je zkoumání Bernardinových názorů na umělecké dílo, rozliv jeho kultu v českých zemích, jeho intenzita. Používám tedy literaturu právě k tomuto účelu a tam, kde to považuji za vhodné, a nedělám si vůbec nárok na její kompletnost. V tom, připouštím, se mohou názory lišit, je to však záležitost jedině a zcela individuální. Stejně tak recenzentova trochu naivní připomínka k hypotetickým místům Kapistránova pobytu v českých zemích, o nichž se mluví v legendách, nejsou však zatím prokázána (například Telč, atd.). „Bude to možné někdy prokázat?“, ptá se Mudra, „a jak?“, dodává. – Jednoduchá odpověď: buď se někdy prameny najdou, nebo nikoli.

Zmatená, zavádějící a vágní je Mudrova zmínka o sepulkrální skulptuře, svědčící o tom, že materiál z této sféry sochařství recenzent prostě nezná, nebo jen zcela zběžně, a že nečetl můj text pozorně. Vymezuje se totiž proti mojí tezi, že utrakvismus byl brzdou rozkvětu sepulkrálního sochařství. Operuje přitom s argumentem, že své figurální náhrobky měli též utrakvisté, jako Jan Rokycana a Lucian Sankturienský. Právě na tuto okolnost však ve své knize sám upozorňuji (na s. 97–98, čehož si recenzent očividně nevšiml) a dotyčné (a další) příklady uvádím. Pokud jde o Žižkův náhrobek, který Mudra k výčtu náhrobků objednaných utrakvisty také připojuje, jeho existence i podoba je zcela nejasná (viz například František Šmahel, Záhady dvou Žižků, HT 1980, a studie Karla Gutha z let 1924 a 1930). V této souvislosti připojuji v knize tezi, že tyto nákladné tumby neměly privátní charakter, jejich účel byl manifestační, propagandistický, byly připomínkou památky předních představitelů a ochránců víry. Ostatně o tom, že utrakvismus skutečně brzdou rozkvětu funerálního sochařství byl, svědčí nejen časté a intenzivní kritické výpady českých reformátorů a utrakvistů proti přepychovým náhrobkům (Matěj z Janova, Hus, Jakoubek, Rokycana, Václav Koranda), ale zejména sám dochovaný materiál. Z období 1250–1526 se v Čechách dochovalo téměř 300 náhrobků (podle zjištění probíhajícího grantu Monumenta mortis). Po roce 1420 ve srovnání s předešlým obdobím dochází k výraznému percentuálnímu posunu, pokud jde o výskyt figurálních a čistě heraldických náhrobků zcela ve prospěch náhrobků čistě heraldických. Právě prosté, heraldické náhrobky odpovídaly utrakvistickému pojetí sepulkrální skulptury. Na počtu dochovaných památek mezi lety 1420–1526 je tato tendence evidentní na rozdíl například od německých zemí. K tomu přistupuje i velmi nízká, často až rustikální sochařská (kamenická) kvalita většiny dochovaných děl z tohoto období; z této výtvarné chudoby se vymaňují většinou jen práce importované nebo zhotovené podle cizích vzorů. Je také třeba dodat, že většina kvalitních dochovaných funerálních děl patří katolickým osobnostem. V souvislosti s náhrobní skulpturou je zarážející, že recenzent postrádá cit pro výtvarné zpracování díla. Ve svém pátrání hledá každou maličkost, na které by se mohl vyhranit. Nalézá ji v mém srovnání náhrobku Půty Švihovského a Ladislava ze Šternberka, ve větě, v níž na srovnání obou náhrobků demonstruji, „jak významný krok udělalo sepulkrální sochařství od pozdní gotiky k rané renesanci.“ Mudra dodává, že z tohoto srovnání podle jeho názoru nevyplývají tak zřetelné rozdíly. Neuvědomil si jednu naprosto zásadní věc: náhrobek Půty zachovává ještě tradiční středověkou antinomii, kdy postava leží (pod hlavou má podušku) a zároveň stojí (v Půtově případě na lvu). – Naopak Šternberkova figura už pevně stojí ve vymezeném prostoru. Navíc – Půtova tvář je stále ještě idealizovaným typem, kdežto Šternberkova je individuálním portrétem. Mudra pravděpodobně také nepochopil, že když vyzvedávám zobrazení Šternberkovy tváře jako „nelichotivě realistický portrét“, definuji to jako sochařův klad, kterým se zbavil idealistické šablony; Mudra to však překvapivě pojímá snad jako sochařovu diskvalifikaci, pokud lze rozumět jeho větě, v níž praví, že „´nelichotivý´ a ´neúprosný´ realismus je zásadně limitován schopnostmi kameníka, který Ladislavův náhrobek vytesal“. – Jako by snad pouze špatný sochař tesal nehezké, realistické tváře a dobrý jen ty líbezné.

Autor při své kritice velmi často odkrývá mezery ve své erudici. Například při zmínce o postavě františkána Jana Vodňanského kritizuje „jednostrannost“ mého hodnocení, aniž podrobně studoval jak Vodňanského vlastní díla, tak práce Josefa Truhláře, jenž se touto osobností zabýval. Vymezuje se proti tezi, že častější výskyt bernardinského slunce na Moravě lze vysvětlit i vyjádřením loajality moravských podporovatelů řádu Matyáši Korvínovi (v této souvislosti mu doporučuji k četbě katalog Matthias Corvinus, the King z roku 2008 a práce maďarských i českých historiků o vztahu Korvína ke Kapistránovi a Moravě). Chytá se i tak drobných výrazů, jako mého přirovnání observantských klášterů k „pevnostem katolické víry“. Tento svým způsobem terminus technicus však používali už jezuitští historiografové 17. století (navazující na pojmosloví utrakvistické kritiky) a v této souvislosti bych mu doporučil ke studiu i České dějiny III. Věk poděbradský od Rudolfa Urbánka. Celým Mudrovým textem vlastně prolíná fakt, že nepřipustí jiný názor než ten svůj, a přitom jeho argumentace (pokud vůbec existuje) je bohužel chabá. Mudrovy významové posuny mých konstatování, zamlčování některých pasáží textu, upozorňování na to, „co mu tam chybí“ – tedy na věci, které nemají s vlastním tématem knihy nic společného, prostupují celou recenzí. Jen namátkou – v souvislosti s mou pasáží o ikonoklasmu jeho požadavek, že jsem měl v knize „reflektovat dosavadní názory odborníků na dotyčné komplikované téma, zvážit jednotlivé argumenty a nějak se s nimi vyrovnat“, přece překračuje vytčené téma knihy stejně jako jeho přání, že by v souvislosti s mou kapitolou o Kapistránovi a utrakvistické kritice jeho působení „ocenil srovnávací analýzu české utrakvistické kritiky Jana Kapistrána a observantů s jejich kritikou v jiných zemích“ – to se zcela míjí s cílem knihy (už podle jejího samotného názvu). Nesmyslné je naznačení, že opovrhuji podunajským a saským uměním v souvislosti s českými donátory – to vše jsou ukázky nepochopení smyslu mé knihy. Někde při citacích vypouští i další, ozřejmující části souvětí, jako v případě bernardinského slunce v Ostružnické ulici v Olomouci. Nesrozumitelná je také recenzentova pasáž o soše sv. Šebestiána z Kadaně (může to být ovšem jen stylistická neobratnost). Na srozuměnou pouze píši, že světcův akt – čili jeho figura – má renesanční stavbu, ale řezba světcovy hlavy a perizonia jsou ještě pozdně gotická rezidua. Na tom snad není nic nepochopitelného. (Recenzent tu při citaci opět vytrhl část věty z kontextu.) Blahosklonnost Mudrova konstatování „čtivosti“ textu v podstatě ještě obratně zesiluje zcela negativní hodnocení knihy.

V recenzi je mnoho chybných tvrzení, s nimiž se vyrovnám na jiném místě. Rozhodně se však ohrazuji proti jejímu závěru, kde autor svým výrokem o pouhém „splnění výstupu“ zpochybňuje i posudky erudovaných recenzentů. Závěrem se nabízí otázka, zda by se recenzent sám nechtěl ujmout tohoto tématu, které ho zřejmě zaujalo, a doplnit vše, „co mu tam chybí“. Recenzovaná práce by mu v tom případě mohla posloužit jako odrazový můstek. Alespoň k tomu by snad byla dobrá.

 

Jan Chlíbec