Milan Pavlík

Proměna římsy v české architektuře po roce 1700. Kilián Ignác Dientzenhofer a Jan Blažej Santini

Tématem příspěvku je proměna tvarové mluvy architektury v českých zemích po roce 1700 na příkladu říms architektů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferů a architekta Jana Blažeje Santiniho. Římsy patří k nejdůležitějším součástem kompozice stavby, někteří badatelé jim přisuzují znak autorského rukopisu. Po roce 1700 nastává v architektuře českých zemí prudký zlom. Do sestav říms se dostávají tvary vzpěrné, které umožní nové sestavy článků. Starší řešení ukazuje například vzorník Leonarda Dientzenhofera, bratra Kryštofa Dientzenhofera, z roku 1697. Nové tvary říms ovlivnily zejména půdorysy, založené na prostupování tvarů. Morfologické disonance přinesly velké možnosti barokním tvůrcům při návrhu nové plasticity říms. Na tuto skutečnost upozornil Oldřich Stefan ve svém článku Plastický princip v české architektuře 17. a 18. století, publikovaný v Umění (1959). Autorův text se zabývá nově srovnáním říms Kiliána Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho. První z nich se vydal cestou zmnožování tvarů, druhý používá naopak v mnoha variantách tvaru vouty (fabionu). To mu umožnilo nahradit velké sestavy podporujících článků pod římsou, šlo tedy o postup abstrahující. Nejdokonaleji byla v tomto systému provedena překvapivě "santiniovská" římsa v interiéru kostela sv. Markéty v Břevnově. Srovnáním s řezem kostela sv. Kláry v Chebu však autor článku zjišťuje, že původní návrh z archivu Groenesteyn v Kiedrichu byl v Břevnově, Chebu a Nové Pace změněn. Ze srovnání tvarosloví staveb realizovaných Kryštofem Dientzenhoferem se zdá, že Kryštof Dientzenhofer patrně není autorem návrhu kostela sv. Markéty v Praze-Břevnově. Toto zjištění ovšem má důsledky na znovuotevření celého problému autorství guarinistických staveb. Autor s odvoláním na svá další fotogrammetrická zaměření dochází k závěru, že tyto stavby navrhli dva až tři různí architekti.

< zpět