Michal Šroněk

Pražský malířský cech a jeho reprezentace v pozdním středověku a raném novověku

Studie se zabývá formami vizuální reprezentace malířského cechu, který v letech 1348–1773 působil na území Starého Města pražského a Malé Strany. Hlavní pozornost je věnována době od konce 16. do počátku 17. století, kdy cech prošel bouřlivým obdobím, v němž se střídala panovnická přízeň Rudolfa II., který cechu vydal roku 1595 známé privilegium povyšující malířství z řemesla na umění, což iniciovalo řadu cechovních reprezentačních aktivit spojených často s cechovním oltářem sv. Lukáše, s okamžiky, kdy se cech v pobělohorské době dostal do ostrého střetu se světskou a církevní mocí. Pozoruhodné je, že tento konflikt se týkal jednoho z důležitých prostředků cechovní reprezentace, pozdně gotického baldachýnu, který se v kostele Panny Marie před Týnem původně tyčil nad náhrobkem utrakvistického biskupa Augustina Luciana z Mirandoly († 1493) od sochaře Matěje Rejska, kde se poblíž nacházel cechovní oltář. Již na konci 16. století si cech objekt baldachýnu přisvojil pomocí erbů a nápisů. Po roce 1620, v době počínající katolické protireformace, byl Augustinův náhrobek odstraněn, ale baldachýn zůstal zachován. Během 17. a na počátku 18. století malíři čelili několika pokusům o odstranění baldachýnu jako objektu připomínajícího nekatolickou minulost. Těmto snahám se cech bránil úpornou, často fakta manipulující obranou, jejíž strategie se opírala jak v odvolávání se na panovnická privilegia, tak i na starobylost sdružení mající kořeny v předhusitské „zlaté“ době Karla IV. Nápadným rysem malířské obrany baldachýnu v šedesátých letech 17. století byl intelektualismus opírající se o široký rozhled malíře Karla Škréty. Po jeho smrti ambice na další reprezentační aktivity ztratily dynamiku a cech fungoval jen z opakovaných odvolání na svou minulost.

< zpět