Hubert Guzik

Kolektivní domy a sociální politika českých průmyslových podniků v letech 1939–1953 

Hned po druhé světové válce vznikly v Litvínově a Zlíně, dvou českých průmyslových centrech, dva kolektivní domy. Oba pod jednou střechou spojovaly rodinné bydlení, ústřední jídelny, školky a širokou nabídku kulturních a společenských zařízení. Architektonické předchůdce obou realizací najdeme v SSSR, Švédsku či Francii. České koldomy se ovšem zrodily nezávisle na těchto zahraničních  vzorech. Oba čerpaly ze sociologických konceptů průmyslových měst, které vypracoval management zlínského podniku Baťa v krizovém období nacistické okupace. Firma Baťa, inspirovaná německou průmyslovou sociologií, tehdy hledala cesty, jak zajistit sociální soudržnost, stabilitu a mravní profil své zaměstnanecké základny. Vedení podniku usoudilo, že kolektivní domy jsou schopné generovat sociální integritu lépe, než to dokázal model zahradního města. Výstavbě českých koldomů po roce 1945 nahrával nový politicko-ekonomický kurz země, který spojoval prvky kapitalismu, korporativismu a státního socialismu a který průmyslovým koncernům ponechával jistou míru svobody ohledně podob sociální péče. Vedení Stalinových závodů a firmy Baťa chtělo výstavbou koldomů v Litvínově a Zlíně vyjádřit především humanistický rozměr průmyslového podniku v obrozeném státě. Překotná industrializace Československa po roce 1948 vedla nakonec k nezdaru obou realizací. Hromadné přesuny zaměstnanců nabourávaly stabilitu pracovních kolektivů a dobrovolnou pracovní emancipaci žen, architektonicky vyjádřenou v obou koldomech, vystřídala násilná feminizace pracovních týmů. Kolektivní domy nenašly silnou oporu ani u architektů, pro něž sociální cíle státu naplňovala levná prefabrikovaná sídliště lépe, než to dokázaly romantické unikáty koldomů.

< zpět