Jan Řezáč

Inventio et/versus imitatio. Alegorie umělecké/umělcovy inspirace - Overbeckova Italie a Germanie na pozadí raně romantické filosofie

Autor se zabývá tématem napodobení, inspirace a modelu v nazarénském malířství a naznačuje kontext obrazu Josefa Mánesa Petrarkovo setkání s Laurou (1846). Sleduje, jak se novoplatónská idea tvorby coby nápodoby, mimesis, proměnila v první třetině 19. století ve vztah umělce a jeho ideové inspirace, personifikované múzou. Předstupeň romantických idejí můžeme najít v osvícenské diskusi o otázkách vkusu. Jak nově dokládá autorova interpretace grafického listu Znalectví umění od Daniela Chodowieckého, nepředstavují protějškové scény měšťanského a aristokratického konzumenta umění znalce, ale samého umělce. Chodowiecky zpodobnil také další složku raně romantického výkladu umělecké tvorby: proces sakralizace umění a umělecké inspirace. Jeho grafický list Tolerance (1791) předvádí sochu Pallas Athény, která zalévá teology, náboženské myslitele i mystiky paprsky "osvícenské svatozáře". Angelika Kaufmannová propojila zpodobnění svaté inspirace s tématem paragone a ztotožněním tvůrce s modelem, když se v Autoportrétu mezi alegorií hudby a malířství (1791-1792) zobrazila v konverzaci se svými dvěma múzami. Nazaréni navázali na teoretiky 16. století, Lodovica Dolce a Karla van Mandera, a spojili malířství a poezii do jednoho celku. Celý složitý vývoj završuje Overbeckův obraz Italie a Germanie (1815-1828). Kompozičně vychází z alegorie umělecké tvorby, chápané jako jednota dvou protějšků, poezie a malířství (ut pictura poesis), a uměleckého přátelství. Overbeckův záměr, dosud interprety spojovaný s literárním konceptem příběhu Sulamith a Marie a s odkazem na individuální psychologii tvůrce, představuje podle autora článku sebereprezentační snahu o vyrovnání protichůdných, na sobě závislých složek malířovy tvorby - imitatio a inventio.

< zpět