Pavel Kalina

Carlo Fontana, Domenico Martinelli, and Georg Adam II of Martinitz: Architectural Design, Architectural Collaboration and Aristocratic Representation Around 1700

Carlo Fontana navrhl pro české země tři projekty. Tyto projekty zahrnuly spíše utopický nerealizovaný návrh Lichtenštejnského zámku v Lanškrouně, Šternberského paláce v Praze, jenž rovněž nebyl realizován, a projekt Martinického paláce taktéž pro Prahu, jenž byl použit jako základ pro provedenou přestavbu celého objektu. Od publikování windsorských plánů všech tří projektů (1977) byl Martinický palác předmětem opakovaného zájmu ze strany badatelů. Přesnější pochopení celého objektu však bylo znesnadněno skutečností, že palác slouží jako kasárna Hradní stráže a před rokem 1989 nebyl přístupný. Výsledky podrobného průzkumu paláce z pera Milady Vilímkové a Františka Kašičky navíc nebyly nikdy publikovány a v podobě strojopisu jsou přístupné pouze v češtině. V tomto článku předkládám nový pohled na dějiny paláce založený na přímém studiu jak objektu, tak souvisejících archivních materiálů. Toto nové čtení plánů i provedené stavby by nám mělo umožnit lepší chápání procesu navrhování, jenž vyvažoval ideální typologii s požadavky definovanými povahou místa. Je více než pravděpodobné, že výsledná podoba paláce byla dána zásahem Domenica Martinelliho. Nové čtení paláce by dále mělo přispět k našemu poznání rozhodovacích procesů ve šlechtickém prostředí pozdního 17. a počátku 18. století. Hrabě Martinic byl členem jednoho z předních středoevropských urozených rodů. Jako císařský vyslanec v Římě dokonale poznal kulturu papežského města. Výsledná podoba Martinického paláce byla pravděpodobně dána jeho topografickou situací, především sousedstvím nově postaveného Thunského paláce, a potřebou zajistit uspokojující výhled z nejvyšší části budovy, aby byla vizualizována sláva martinického rodu.

< zpět