Ivana Panochová

Spacio v manýristické architektuře. K pojetí prostoru v teorii architektury a přírodní filosofii 16. století

Nedávná debata o utváření architektonické představy prostoru v 19. a 20. století přinesla hlasy popírající schopnost starších architektů používat pojem prostor. Tyto názory navazují na spacialistický spor mezi zastánci a odpůrci prostorovosti v architektuře (Bruno Zevi, Sigfried Giedion, Roger Scruton, Liisa Kanerva, Rostislav Švácha). Již Alois Riegel a Max Dvořák nasměrovali pozdější autory k úvahám o prostorovém plynutí a antitezi otevřeného a uzavřeného prostoru. Rieglův výběr starověké římské stavby Pantheonu jako exempla spaciality však měl své předchůdce, právě při popisech Pantheonu renesanční a manýrističtí traktátisté pojem prostor používali (italizující varianty spacio, spatio). Neuvažovali o něm jako o estetické kategorii, ale v toku textu jej běžně používali, a tedy předpokládali obecné porozumění čtenářského publika. Vitruvius, Leon Battista Alberti, Sebastiano Serlio a Andrea Palladio mluvili o prostoru nejčastěji při popisu členění chrámového interiéru. Autoři přesně rozlišovali sémantiku pojmů prostor (spacio) a místo (locus), prostor měli za vhodný předmět k tvarování pomocí rafinovaných změn v proporcích a i když termín někdy použili v souvislosti s rozměry, nepovažovali spacio za měrnou jednotku. Karel Boromejský prostor ztotožňoval převážně s vnitřním uspořádáním presbytáře a kaplí. Jeho důraz na umístění tabernáklu ve vhodně upraveném prostoru implikuje interpretaci prostoru prostřednictvím církevního dogmatu o transsubstanciaci. Katolické chrámy potridentské reformy přinesly struktivní samostatnost bočních kaplí a symboliku schrány posilovaly motivem kupole. V české architektuře se motiv kupole začal výrazně uplatňovat až v období rekatolizace, předbělohorským protestantským prostředím byl odmítán. Teologickou interpretaci podpořil osobitým konceptem prostoru filosof Francesco Patrizi v textu De spatio physico.

< zpět