Karel Teige

Osada Baba v Praze. Výstavní kolonie Svazu čs. díla

V úvodu článku Karel Teige kritizuje organizaci výstavy kolonie Baba, která byla zahájena i přesto, že z plánovaných dvaceti domů byl zcela dokončen pouze jeden. V následující části textu analyzuje příčiny vzniku výstav moderního bydlení v Evropě po první světové válce a dochází k závěru, že hlavním důvodem byla snaha o modernizaci bytového stavitelství. Základními nástroji industrializace stavebnictví se měly stát standardizace, normalizace a typizace. K nejdůležitějším výstavám moderního bydlení řadí Die Wohnung ve Stuttgartu (1927), na níž oceňuje hlavně bytové nájemní domy architektů Miese van der Rohe a Petera Behrense. Výstavu individuálních rodinných domů a vil vidí jako anachronismus. Jejich vývoj považuje za ukončený a nepoužitelný pro řešení tehdy existující bytové krize. Následně si všímá výstavy Nový dům v Brně (1928) a výstavy WUWA ve Vratislavi (1929). Zde za nejdůležitější stavby považuje Scharounův Wohnheim, nájemný dům Adolfa Radinga a pavlačový Laubenhaus Paula Heima a Alberta Kemptera. Výstavu ve Vídni (1932), která sestávala pouze ze samostatných rodinných domů, shledává zcela zpátečnickou. V poslední části článku se Teige vrací ke kolonii Baba a odmítá celou její koncepci. Problém vidí nejen ve zdlouhavosti její realizace, ale i v neposkytnutí finanční podpory Prahou nebo státem. Pro to byly domy financovány individuálními stavebníky a architekti se tak museli často podřizovat jejich požadavkům. Proto nemohly vzniknout například řadové domy. Stavebníci rovněž odmítli všechny pokusy o kolektivní zařízení v kolonii (dálkové vytápění, centrální prádelnu či společné garáže). Z jednotlivých domů Teige nejvýše hodnotí stavby architektů Marta Stama, Ladislava Žáka, Oldřicha Starého a poněkud překvapivě také Josefa Gočára. Autor článek uzavírá s názorem, že kolonie Baba je krokem zpět oproti všem výše zmíněným výstavám.

< zpět