Petr Wittlich

Pod velkým stromem. Pařížský pobyt sochaře Bohumila Kafky v letech 1904–1908

Sochař Bohumil Kafka (1878–1942) je příkladem umělce, který v mládí vyznával secesionistické ideály modernosti a později se přiklonil k tradicionalistické akademické kariéře profesora pražské Akademie výtvarných umění. Studie sleduje zejména Kafkův čtyřletý pobyt v Paříži v letech 1904–1908, jehož vrcholem byla jeho samostatná výstava v galerii slévárenského podniku A. A. Hébrarda v květnu roku 1906. Povzbuzující předmluvu do katalogu výstavy mu napsal spisovatel Camille Mauclair, který měl tehdy čilé styky s pražským Spolkem výtvarných umělců Mánes, jehož aktivním členem byl také Kafka. Pro spolkový časopis Volné směry sháněl Kafka v Paříži fotografie děl francouzských umělců, a dostal se tak do osobního kontaktu s řadou zajímavých osobností včetně Maillola nebo Bourdella. Tyto společenské úspěchy ovšem také regulovaly sochařův umělecký názor. Kafka byl původně silně ovlivněn pražskou výstavou Augusta Rodina v roce 1902, už téhož roku navštívil Rodinův pařížský ateliér. V roce 1906 ho pozval Rodin do Meudonu a Kafka napsal v korespondenci, že „krásnějšího svátku v životě jsem neměl a asi mít nebudu“. U Hébrarda, který mu odléval plastiky na ztracený vosk, se setkal s díly Rembrandta Bugattiho a snažil se mu vyrovnat vlastní tvorbou v Jardin des plantes. Obdivoval také Bartholoméa, jehož motiv rozpjatých rukou transformoval ve funerálním Objetí lásky a smrti. Vlastní Kafkova tvorba byla nejintenzivnější v roce 1905, kdy vznikly Mumie, Šílení, Somnabula, svědčící o jeho aktualizaci symbolismu, ale také impresionistické náměty z lázeňského pobytu v Onivalu. Ty mu nakonec nejvíc pochválil Mauclair, protože odpovídaly jeho koncepci „národního klasicismu“, pomocí které se snažil řešit obtížný problém co dělat po Rodinovi, který se rýsoval v aktuálním pařížském sochařství. Kafka neodolal jeho interpretaci a nastoupil také cestu „návratu k řádu“, kterou už razili Maillol s Bourdellem. Intuitivní Kafka tak opustil sublimní ideu negativního, konkávního objemu, která se objevovala v jeho předchozím expresivním díle, ve prospěch nové antikománie, jež postupně eliminovala i jeho zajímavou práci se světelnou plochou. Nepotkal se s mladým Brancusim, který dokázal světelný princip zrcadlení převést do estetiky pregnantního moderního symbolického objektu.

< zpět