Tereza Johanidesová

„Úzkost z vlivu“ v dějinách umění

Historici umění často při svých interpretacích pracují s termínem „vliv“ jako s naprosto běžným pojmovým nástrojem, aniž si uvědomují úskalí, jež s sebou jeho užívání při uměleckohistorickém výkladu nese. Kritická analýza vlivu, který se ukazuje jako příliš vágní a terminologicky nepřesně vymezený pojmem, může odhalit jeho zásadní nedostatky. Stačí poukázat na astrologické kořeny tohoto slova. Vliv v astrologii představoval neviditelnou a neuchopitelnou sílu, o níž se dalo hovořit pouze na základě pozorování jejích účinků. Při nedostatečné reflexi může hrozit, že originální astrologický význam a s ním spojené konotace analyzovaného pojmu budou přetrvávat i v prostředí dějin umění. Jeden z nejproblematičtějších bodů vlivologie představuje především jednosměrná kauzalita, kterou termín implikuje. Tento problém se o to výrazněji vyjevuje v porovnání s dalšími koncepty, navazujícími a zároveň ostře se vyhraňujícími vůči vlivu, k nimž patří především intertextualita, jež se zrodila z tendence vymýtit vlivologii v literární komparatistice, a v současnosti se ukazuje jako více než aktuální také v prostředí uměleckohistorické vědy pod označením interpiktorialita, anebo apropriace jako nedílná strategie postmoderního umění. I v českém dějepisu umění lze nalézt snahy, jak se metodologicky zajímavým způsobem vypořádat s vlivem. Od vlivologie plně uplatňované ve formalistně-genetickém dějepisu umění Vojtěcha Birnbauma lze přes kritiku vlivu u Václava Richtera dospět až k teorii napodobivé antiteze Rudolfa Chadraby, jež vznikla z velké části právě jako reakce na příliš mechanické chápání vlivu v metodologii dějin umění, ve stejné době, kdy s takřka totožným konceptem takzvané symbolické apropriace vystoupil historik islámského umění Oleg Grabar.

< zpět