Tomáš Jirsa

Živá tkáň uměleckého díla. Východiska a ozvuky biologie umění Wladimira Weidlého

Stať ve formě předmluvy pojednává o zakladatelské eseji Biologie de l’art (Biologie umění),  od Wladimira Weidlého z roku 1957, která i přes značný ohlas v odborných kruzích v době svého vydání je dnes téměř zapomenuta. I přesto, že její ústřední teze o empiricky prokazatelné analogii mezi formami uměleckého díla a tkání živých organismů tvoří nejen syntézu esteticko-biologického myšlení, jehož vrcholné momenty lze stopovat především v antickém starověku, osvícenství a romantismu, ale rovněž předznamenává mnohé teoretické směřování následujících desetiletí, například „příčné vědy“ Rogera Cailloise nebo současnou neuroestetiku. Po představení hlavních prací a odborné působnosti Weidlého se tento článek zaměřuje jednak na postižení vědomé návaznosti Weidlého argumentace, kterou lze označit za „metabiologii umění“ a která má kořeny především u průkopníka hylémorfismu Aristotela. Zejména však sleduje implicitní ozvuky a východiska Weidlého teoretických figur a motivů, které v souvislosti s myšlenkou bytostné filiace živé přírody a uměleckých forem nelze opomenout. Nápadná je podobnost s Goethovým dynamickým pojetím morfologie, které se více než na přírodní objekty o sobě zaměřuje na procesy jejich permanentní proměny. Pozornost se proto věnuje jejím dvěma odlišným výběžkům: aplikaci Goethovy nauky na studium výtvarných i dramatických děl v myšlení Rudolfa Steinera a ruskému formalismu, který usiloval o žánrovou teorii literárního díla právě na základě biologického modelu. Nejvíce rezonujících pojmů a přístupů se však nachází v antideterminizujícím pojetí Henriho Focillona, který považuje uměleckou formu za živého, sebeplodivého tvora, v koncepci Henriho Bergsona a jeho tvořivého principu „élan vital“ a George Kublera, který ve stejné době jako Weidlé pojednává jak o biologické metaforice ve vztahu k dějinám věcí, tak o temporalitě vztahu mezi originálem a kopií. V závěru je osvětlena paralela s dílem zoologa Adolfa Portmanna, kterého s Weidlém spojuje především zaměření na bezúčelnou pestrost, exces, jenž je vlastní umění i přírodě.

< zpět