Petr Wittlich

Gutfreund’s Rhizome

Pozoruhodná kubistická tvorba českého sochaře Otty Gutfreunda (1889–1927) byla vždy hodnocena z modernistického hlediska, které je ale paradoxní, protože mu sice přiznává významnou účast na umělecké avantgardě před první světovou válkou, ale zároveň obsahuje možnou výtku názorového eklektismu v napodobování Picassa. Početné Gutfreundovy kresby přinášejí jinou evidenci. Ukazují kontinuitu jeho základních témat, na kterých se realizoval jeho kubismus jako součást skupinové kulturní politiky, usilující o dominaci v procesu sociální a umělecké nobilitace moderního umění. Gutfreundova pozice byla přitom neortodoxní, jak dokazují právě kresby z vrcholného období jeho avantgardismu v letech 1914 a 1916, kdy sice také reagoval na aktualitu (koláže), ale sám už směřoval do oblasti volné vizuální poezie. Pro uměleckohistorické pochopení této situace je třeba v hodnocení změnit dosavadní schéma hierarchického vztahu mezi centrem a periferií. Studie v tom směru nabízí Deleuzeův a Guattariho rhizom, jehož definice se zajímavě blíží definicím sochy samotného Gutfreunda. Geometrální koncepce kubismu byla moderním výběžkem strategie umělců, kteří již od italské renesance usilovali o zrovnoprávnění v evropské duchovní hierarchii. Když se v roce 1927 Gutfreund vrátil k avantgardě, jeho skica Sedící žena II, navázala na tuto problematiku. Srovnání s Dürerovou Melancolia I naznačuje, jak přitom postoupil ve významovém sjednocení figury a atributů a konkávním plánem plastiky prolomil geometrické paradigma kubistické rovné plochy. Také tehdy ale osudově zasáhla saturnská melancholie jeho umělecké osobnosti.

Kontakt na autora:

petr.wittlich@seznam.cz

DOI: HTTPS://DOI.ORG/10.54759/ART-2023-0303

Plný text v Digitální knihovně Akademie věd ČR:
https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:3beb07df-1ddb-4202-a521-440bd186023b

< zpět