Monika Borowska

Das Entfachen des Fegefeuers in der europäischen Miniatur des 13. Jahrhunderts

Článek se zabývá počátky ikonografie očistce ve středověkých rukopisech ze 13. století. Podle dosavadního bádání se očistec poprvé objevuje v anglické žaltářové miniatuře. Nejstarší z těchto liturgických rukopisů jsou Žaltář z Prestonu (1250-1255) a Žaltář Cuerden (1270). Obraz očistce se objevuje v souvislosti se spásou a osvobozením duše, jako se zádušní mší nebo s Kristem v mandorle. Ve Francii byl očistec zaveden do breviářů, jejichž objednavatelem byla královská rodina a jež byly určeny ke králově soukromé zbožnosti. V článku je zdůrazněno neobvyklé zobrazení očistce v jednom z rukopisů určených pro krále, v tzv. Bibli moralisée. Kodex 1179, nacházející se ve vídeňské Národní knihovně, vznikl kolem roku 1220 v Paříži, tudíž obraz očistce vznikl dříve než miniatura v Žaltáři z Prestonu, doposud považovaná za nejstarší zobrazení. Očistec se v něm objevuje vedle pekla v souvislosti s Posledním soudem, jako výsledek sklizně vína země (Zj 14, 14-16). Dále jsou probrána znázornění očistce, z nichž tři se vyskytují ve výchovně-vzdělávací literatuře spisů Breviari d'amor od Matfreho Ermengauda, rozšířené v okcitánském prostoru. Očistec je pojímán jako jeden ze čtyř druhů pekla, vedle předpeklí otců, předpeklí nepokřtěných dětí a vlastního pekla, do kterého sestupuje Kristus po své smrti. Další rané zobrazení očistce se nachází v jednom ze španělských rukopisů Legendy aurey. V iniciále k legendě o sv. Patrikovi se odehrává jeden z trestů v očistci. První obrazy očistce jsou ilustracemi k určitým textům, nebo sloužily k soukromé zbožnosti duchovních či vysoké šlechty. Bylo to exkluzivní "místo" šlechty, dříve než byl od poloviny 14. století šířen mezi prostými věřícími různými prostředky ve smyslu obrazové katecheze.

< zpět