Hubert Guzik

Architecture and Public Opinion Polls in Czechoslovakia shortly af er the Second World War

V letech 1945–1948, v době hybridní demokracie a budování sociálního státu, se čeští architekti a plánovači začali ptát, jak si vlastně přejí bydlet „naši pracující“. Ke zjišťování názorů a preferencí budoucích uživatelů plánované hromadné bytové výstavby začaly sloužit průzkumy veřejného mínění. V Československu byla takováto šetření sice méně četná a proběhla o pár let později než ve Velké Británii, Skandinávii a Francii, přesto poskytují pozoruhodný a poměrně ucelený materiál. V anketách, provedených v období vymezeném zhruba dvouletým hospodářským plánem (1947–1948), spatřovali funkcionalisté zdroj demokratické legitimity své práce, prvek, který architektonické navrhování situoval do samého centra nové lidovlády. Zahrnutí statisticky zprůměrovaných potřeb „našich pracujících“ do pracovního postupu při navrhování budov odpovídalo zároveň dobovému rozšířenému nazírání na architekturu jakožto na vědní obor, který má stavět na kolektivně vypracovaných, exaktních poznatcích. Paradoxem zde ovšem bylo, že hlas „našich pracujících“ nebyl expertními kruhy mnohdy považován za dostatečně kvalifikovaný, a tudíž ani závazný. Lidové masy si dle expertů nedokázaly uvědomit dlouhodobou perspektivu hromadné bytové výstavby či obecně možnosti a směřování welfare state. A proto byla přání uživatelů budoucí obytné výstavby podrobována přísné filtraci — jen některá z nich považovali sociologové, architekti a investoři za opodstatněná. Výsledky šetření tak ovlivnily podobu realizovaných domů pouze příležitostně. Průzkumy veřejného mínění zároveň architektům a plánovačům rozkrývaly pole pro kulturní osvětu a převýchovu „našich pracujících“, plně v duchu technokratického sociálního inženýrství raných poválečných let.

PDF

< zpět