Marie Rakušanová

Josef Váchal. Podvratník, technolog a magik o umění

Studie je věnovaná úvahám o umění, umělcích a uměleckém provozu, jejichž autorem je všestranný tvůrce Josef Váchal (1884–1969). Jeho texty o umění jsou rozptýleny v rukopisech privátního charakteru, nebo v tiscích, které sběratelé i historici umění za jeho života vnímali jako kuriosa, která nejsou určená ke čtení. Proto se Váchalovy úvahy nestaly součástí žádné odborné debaty a jejich unikátní obsah, pozoruhodný i v mezinárodním kontextu, zůstal utajený i následujícím generacím. Váchalův pohled na aktuální události na umělecké scéně měl vždy blízko k podvratnosti. Nepochybně proto, že Váchal nikdy nezakotvil v uměleckých strukturách a neměl potřebu ctít jejich hodnoty a rituály. Ideálním tlumočníkem Váchalových subversivních názorů se staly karikatura a parodie. V názorech na technologickou stránku umělecké tvorby kladl Váchal důraz na řemeslnou zručnost a pracnost. Váchal ve své teorii umělecké výuky, ovlivněné Rudolfem Steinerem, konstatoval, že důsledkem neschopnosti překročit degenerované představy starého řádu, předávaného tradičním školením, je hlavně salonní umění. Teze o neodvozených zdrojích pravého umění však osvětlují také jeho ambivalentní vztah k modernímu umění. To mu vadilo tehdy, pokud dospívalo k rozmělnění autentického uměleckého názoru. Formy moderního umění však Váchal zakomponoval do své magické teorie umění. Paralely k ní můžeme nacházet v teoriích Vasilije Kandinského, G. F. Hartlauba a Johannese Molzahna. Váchal pojímal moderní výtvarné formy jako magické stenogramy, v čemž můžeme vidět určitou souvislost s exorcistickou funkcí tvarosloví u některých kubistů a futuristů. Váchal však moderní rejstřík forem považoval také za potenciální nástroj černé magie. Proto zdůrazňoval nezbytnost vysokého stupně zasvěcení pro umělce-mága. Zájem raných avantgardistů o teurgii souvisel patrně se snahou vzepřít se proti ztrátě magických funkcí obrazu. Avantgardy dvacátých let však učinily z vymýcení magie obrazu součást vlastních strategií. Váchalova teorie umění musela v této době zákonitě působit jako anachronismus. Další vývoj však ukázal, že se snaha o zachování magie obrazu cyklicky vrací a Váchalovo setrvávání na původních pozicích se na pozadí těchto tendencí jeví jako pozoruhodná konstanta.

< zpět