Vendula Hnídková

Umění, identita a reprezentace. Bartoňové z Dobenína

Rod Bartoňů se na přelomu 19.-20. století etabloval mezi dominantními textilními podnikateli Rakouska-Uherska. Zakladatel úspěšného impéria Josef Bartoň byl za své zásluhy na rozvoji průmyslu, ale rovněž za rozsáhlé charitativní aktivity v roce 1912 nobilitován a získal predikát z Dobenína. Moment povýšení do šlechtického stavu přitom nezastínil skromný, venkovský původ rodiny. Reprezentace Bartoňů v sobě otevřeně slučovala atributy obou společenských úrovní, výchozí i té dosažené, a to v základní polaritě chalupa-zámek. Identita příslušníků rodu Bartoňů se formovala v kontextu komplikovaného procesu emancipace českého národa ve sféře sociální, ekonomické i kulturní. Střet českého a německého elementu vnímali Bartoňové obzvlášť intenzivně v nesnadných začátcích podnikání a přirozeným důsledkem tohoto mentálního zázemí se stal jejich zvýšený prožitek češství a později upřímná identifikace s Československou republikou. Teprve existence samostatného státu umožnila Bartoňům manifestovat vlastenecké přesvědčení zcela veřejně prostřednictvím vizuální kultury. Do té doby se východiska slovanského umění uplatnila především v jedinečných formách a motivech rekonstrukce jejich zámku v Novém Městě nad Metují podle projektu Dušana Jurkoviče. Po roce 1918 se však záběr jejich podpůrných aktivit mohutně rozšířil, Bartoňové neváhali poskytovat značné finanční prostředky na podporu mnoha kulturních podniků. Za jisté vyvrcholení těchto snah lze považovat výzdobu kaple Bartoňů v katedrále sv. Víta, příkladnou obnovu zbraslavského velkostatku a především velkorysé poskytnutí tamního konventu pro expozice Národní galerie.

< zpět