Lukáš Bártl

Poezie všedního dne ve fotografii

Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století zaplavily československé noviny, obrazové časopisy, ale i fotografické publikace lehké a ideologicky nezabarvené snímky, později zařazené do takzvané poezie všedního dne. Přestože jde o významný fenomén v domácích dějinách fotografie, nebyla tématu doposud věnována žádná ucelená studie, ale pouze dílčí texty v syntetických pracích z dějin české fotografie. Právě tyto texty jsou jediným zdrojem informací o šíři autorského okruhu a zdrojích poezie všedního dne, jež byly nejčastěji spatřovány ve Skupině 42, dílu Henriho Cartier-Bressona a výstavě Lidská rodina. Je namístě těmto podnětům přiznat jistý význam, přesto je třeba k nim přistupovat kriticky – jako mnohem podstatnější se zdá negativní vymezení tehdejších fotografů vůči socialistickému realismu, což je muselo vést k tvorbě „bezkonfliktních“, tedy realistických a do značné míry i bezobsažných snímků. V předloženém textu vymezuji okruh autorů tvořících v duchu poezie všedního dne nejen na základě jejich konkrétních fotografií, ale také v souvislosti s publikováním těchto snímků v dobovém tisku i knihách. K nejdůležitějším autorům řadím pražské fotografy Jiřího Jeníčka, Václava Jírů, Ericha Einhorna, Josefa Illíka či doposud jen málo známého Borise Baromykina. Z brněnských fotografů uvádím Jana Berana, Miloše Budíka, Soňu a Vladimíra Skoupilovy a zčásti též dílo Josefa Tichého, Pavla Diase, Bohuslava Buriana či fotografie dvou výjimečných osobností, Karla Otto Hrubého a Viléma Reichmanna. Z fotografů olomoucké skupiny DOFO představuji Iva Přečka, Jana Hajna, Ruperta Kytku či Jaroslava Vávru, mimo tato centra je nutné jmenovat přinejmenším Marii Šechtlovou a Františka Dvořáka. V závěru studie se zabývám použitím fotografií vytvořených v duchu poezie všedního dne v dobovém tisku a naznačuji souvislosti mezi těmito fotografiemi a obrazovými publikacemi či filmem. 

< zpět