Štěpán Vácha

Imaginum elegantia. K estetické působivosti náboženského obrazu v českých zemích v 17. a 18. století

Zatímco o kvalitě a evropském významu českého barokního umění panuje mezi historiky umění jistota, hlubší estetická vnímavost dobového diváka, pro něhož taková výtvarná díla vznikala, se nepředpokládá. Sakrální obraz, nahlížený v úzkém sepětí s dobovou religiozitou, se nejčastěji vykládá jako nástroj k provádění náboženské praxe či jako prostředek společenské komunikace a objednavatelovy reprezentace. V procesu vzniku a recepce takto instrumentalizovaného obrazu se ostatním subjektům přisuzuje role spíše konformního vykonavatele umělecké úlohy (umělec), respektive zbožného komparsu (divák-věřící); jejich estetické dispozice zůstávají stranou zájmu. Ve studii, jíž za metodické východisko slouží interpretační postupy rozpracované Pamelou Jonesovou a Gabrielou Wimböckovou, je zkoumána odezva dobového publika na náboženské umění, která ukazuje, že estetická působivost obrazů („elegantia imaginum“) měla svou váhu. Zdrojem informací jsou zprávy o věřících kriticky reagujících na obrazovou výzdobu v chrámech či na sochy vystavené ve veřejném prostoru (například Karlův most). Problém je nahlížen i z dalších perspektiv: Co způsobilo, že se „milostným“ obrazem stal soudobý výtvor? Stála za proměnou jeho statusu masová popularita (spojená s konáním zázraků) a cílená kampaň, anebo též reputace umělce a umělecké ztvárnění tématu? O postavení malíře svědčí jeho účast v komisích, které posuzovaly pravost nadpřirozených úkazů pozorovaných na milostných obrazech, jeho zbožnost a konfesní identita mohly být měřítkem hodnocení náboženské nezávadnosti obrazu. Sakrální obraz se někdy vzpíral umělcově intervenci, jindy sám tvůrčí akt byl příčinou umělcova duchovního obrácení. Raně novověký koncept sakrálního obrazu, jehož status vyplýval z významového napětí mezi dvěma odlišnými koncepty: tradičním – kultovní objekt (imago) a moderním – umělecké dílo (pictura), přestal platit na sklonku 18. století, kdy se náboženské umění, zbavené aureoly posvátnosti, stává také předmětem odborného (uměleckohistorického) zájmu.

< zpět