Jindřich Vybíral

Modernität und Behaglichkeit. Der Wohnraum Leopold Bauers in den zwanziger Jahren des 20. Jahrhunderts

Někdejší protagonista vídeňské rané moderny Leopold Bauer (1872-1938) pěstoval ještě ve druhé polovině dvacátých let model "uměleckého interiéru" coby originálního architektova výtvoru, realizovaného špičkovými řemeslníky. Zatímco představitelé funkcionalistické avantgardy odmítali domesticitu jako překonanou historickou kategorii a snili o nové architektuře pro beztřídní společnost, Bauer chtěl ve svých interiérech uspokojovat touhu po soukromí, intimitě a pohodlí. Snažil se o obnovení autentického zážitku bydlení a pěstoval představu domova jako komfortního úkrytu před vnějším světem práce, komerce a všudypřítomného racionalismu. Jeho interiéry byly naplněny komfortním, těžkým nábytkem v quasi-historických formách, perskými koberci, zrcadly, uměleckými díly, starožitnostmi a rodinnými památkami. Měly blízko k německé verzi poněkud konvenčního neo-georgiánského stylu, který byl ve dvacátých letech oblíbený po celé Evropě i severní Americe. Na rozdíl od jeho zastánců však Bauer setrvával na modernistickém postulátu věcnosti, a byl dokonce takřka uhranut Le Corbusierovým modelem domu jako "stroje na bydlení". Svůj tradicionalismus architekt vysvětloval ohledem na konzervativní venkovskou klientelu, jeho první příčina však tkvěla především v jeho trvajícím negativním postoji k módě. Už v dobách, kdy kritizoval svého učitele Otto Wagnera pro náklonnost k pomíjivému a povrchnímu, odmítal módu chápat jako definující komponent modernity. Jestliže však odsuzoval avantgardisty, že lpěním na racionalismu masové produkce zbavují architekty jejich tvárných prostředků a celou disciplínu připravují o možnost vývoje, svou neochotou moderní realitu ztělesnit novým tvarem se odsoudil k eklekticismu a variacím na historická témata.

PDF

< zpět