Lenka Bydžovská - Karel Srp

Neptun ve skafandru

Článek se zaměřuje na proslulou "skafandrovou přednášku" Salvadora Dalího, jež se uskutečnila v létě 1936 na Mezinárodní surrealistické výstavě v Londýně, kde chtěl Dalí metaforicky na vlastním těle předvést shromážděným divákům, že se při tvorbě noří do nevědomí. Proměnil se v "bytost-objekt" a otevřel množství otázek, plynoucích ze vztahu povrchu a hloubky, vnějšího a vnitřního, společného a soukromého. Námět skafandru, s nímž Dalí nápaditě pracoval, plně patřil do ikonografického rejstříku meziválečné avantgardy a v průběhu let nabýval ve výtvarném umění a literatuře různých významů. Zajímavý příklad poskytuje fotografická reprodukce skafandru z německého časopisu Die Koralle (1925), kterou několik autorů (László Moholy-Nagy, Hannah Höchová, Jindřich Štyrský a Toyen) zapojilo do svých koláží. Text také upozorňuje na podněty vycházející z divadelního prostředí (Oskar Schlemmer, Jindřich Honzl), v němž potápěč mnohdy vystupoval ve dvojici se svůdnou tanečnicí, aby společně ztělesnili polaritu techniky a slasti. V díle malířky Toyen nastal posun od původního okouzlení puristickým tvaroslovím v obraze Potápěč (1926) až k obálce českého vydání Bretonových Spojitých nádob (1934), na níž použila historické vyobrazení skafandru z knih o alchymii a magii, aby vrátila tento motiv do souvislosti s tradičními vědami. Ukazuje se, že každý z avantgardních směrů si přivlastnil skafandr po svém: dadaismus i konstruktivismus, poetismus i surrealismus. Na jedné straně budil obdiv pro svou technickou dokonalost, umožňující průzkum neprobádaných oblastí, na straně druhé, jak doložil Hal Foster, se stal jedním z příkladů "unheimlich", zlověstného, jiného. Z těchto hledisek se odvíjí úvaha o povaze a záměru Dalího londýnské performance, zdatně využité k upevnění vlastní slávy a obchodní úspěšnosti, ale přesahující rámec pouhého "triviálního podniku".

< zpět