Pavel Kalina

In opere gotico unicus: The Hybrid Architecture of Jan Blažej Santini-Aichl and Patterns of Memory in Post-Reformation Bohemia

Za Santiniho hybridní, "barokně-gotickou" architekturou můžeme vidět skupinový konsensus, který předpokládal určitou konstrukci minulosti. Střední Evropa 17. a 18. století bývá obvykle pokládána za méně rozvinutou oblast ve srovnání s Evropou západní. Obzvláště české dějiny tohoto období, viděné poněkud anachronicky z pozic moderního liberalismu, bývaly pokládány za období politického a ekonomického úpadku. Ve skutečnosti byla situace složitější. Po vítězstvích nad Turky nastalo určité ekonomické oživení a pronikání prvků tržní ekonomiky, často ve venkovském prostředí. Právě tam také byla realizována významná část Santiniho tvorby. V českých zemích sice chyběla tradice architektonických traktátů v hlavním zemském jazyce, přesto nebyly kulturní provincií. Jezuitské školství však obsahovalo výuku matematiky, do níž se počítaly i aplikované obory jako architektura. Není ovšem jisté, zda Santini mohl využít například moderní traktáty o stereotomii. Jiná otázka je, jak Santiniho současníci mohli rozumět pojmu gotika. Použití "gotiky" v rámci "baroka" nelze redukovat na jednorázové politické či církevně politické sdělení, ale muselo mít širší základ. Pro Santiniho v tomto směru mohla být zcela základní jeho rodinná profesní tradice, ať už byl vyučeným kameníkem, nebo malířem. Jak ukázala nedávná renovace, hlavní klenba opatského kostela v Sedlci byla ztužena cihelnými žebry, což znamená, že Santini žebra nechápal jen jako dekoraci, ale jako geometricky generovanou součást skutečné konstrukce. Nejvýznamnější Santiniho sakrální stavby v každém případě sloužily jako poutní místa, a proto mohly mít za úkol oslovit širší vrstvy diváků. Nepochybně i účastníci poutí při tom měli nějakou, dnes těžkou rekonstruovatelnou představu o dějinách. Zcela zřejmě nešlo o ideální communitas, ale o sociálně heterogenní skupinu.

< zpět