David Voda – Sabine Voda Eschgfäller

Goetheanum z chlebové střídy. Náhrobní stéla Emílie Hudečkové v Olomouci v kontextu antroposofické sepulkrální plastiky a okultní praxe komunikace s mrtvými

Text se na příkladu ojedinělé olomoucké náhrobní plastiky diletující sochařky a antroposofky Emílie Hudečkové (1890–1956) pokouší vymezit podoby a kritéria antroposofického, respektive tzv. goetheanského stylu, především jeho „okultní“ východiska. Goetheanský styl vznikl ve švýcarském Dornachu po roce 1913 pod vlivem švýcarsko-rakouského reformního architekta, umělce, pedagoga a zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera (1861–1925), jehož umělecké dílo poutá v posledních letech obnovený uměleckohistorický zájem. Podrobnému rozboru je věnována tzv. praxe okultní komunikace s mrtvými a její vliv na architektonické linie, plochy a tvary. V tomto pojetí představovalo plasticko-architektonické dílo „silové-organické“ pole, jímž bylo možno pronikat do „duchovního“ světa a zpětně „mrtví“ do světa fyzického. Působení „duchovního světa“ formovalo – dle antroposofické teorie – též hlavní stylová kritéria goetheanského slohu: tzv. dvakrát zprohýbanou plochu (die doppelt gebogene Fläche) či charakteristické tympánovité „duchovní“ hlavové díly, typické pro antroposofické stavby, nábytek aj. Náhrobek Emílie Hudečkové, jehož model vznikl z chlebové střídy mezi lety 1949–1953, je konečně uveden do kontextu k budovám obou Goethean (první 1913–1920, shořelo 1922–1923; druhé 1925–1928), ale rovněž do dobového kontextu antroposofické sepulkrální plastiky a tvorby pomníků ve střední Evropě. Mezi podstatná díla tohoto stylu náleží náhrobek Ody Wallerové v Mnichově (spolupráce Rudolf Steiner, Cécile Peipersová, po roce 1913), patnáct metrů vysoký pomník padlým světové války Michael hilf! z mědi a betonu – špičkové dílo krystalinizujícího antroposofického stylu (Walther Kniebe, 1928–1932, zničeno 1940) či sepulkrální díla Felixe Kaysera z třicátých let 20. století a Güntera Olinga z let 1943–1945. 

< zpět