Alena Kavčáková

Z pařížských dopisů Jana Zrzavého malíři F. V. Mokrému

Edice podává svědectví o angažovanosti Jana Zrzavého a F. V. Mokrého při koncipování programu nové Alšovy výstavní síně Výtvarného odboru Umělecké besedy (VOUB), otevřené v dubnu roku 1926. Zrzavý, který v letech 1923–1927 působil v Paříži, přistoupil na spolupráci s Mokrým, a zejména během roku 1926 oslovoval umělce tvořící v Paříži (Tsuguharu Léonard Foujita, Henry de Waroquier, Raoul Dufy, Ossip Zadkine, Ivan Puni, Milan Konjović, Ivo Režek, Moissey Kogan, Grigorij Musatov či Boris Grigorjev), aby získal s jejich zájmem o vystavování v Praze i souhlas k dalšímu oficiálnímu jednání s Uměleckou besedou. Toho se za spolek jako komisař síně ujal F. V. Mokrý. Alšova síň byla tehdy pro oba malíře symbolem znovuzrození Umělecké besedy a příslibem její „lepší budoucnosti“. Pravidelnými výstavami uznávaných nebo mladých nadějných umělců chtěli narušit dosavadní programovou orientaci spolku na národní tvorbu. Právě absence cílevědomého zájmu o rozvoj moderního umění v pařížském uměleckém centru vykázala Umělecké besedě na scéně českého výtvarného umění pozici tradicionalistického spolku, jehož konzervativnost kritizovali mnozí příznivci rivalitního Spolku výtvarných umělců Mánes. Aby nebyly tyto spolky nadále vnímány ve vztahu k modernímu umění v tak příkrém protikladu, snažili se Zrzavý a Mokrý představit pražské kulturní scéně pestrou škálu osobitých projevů svobodně nacházejících svou polohu v kontextu vývoje současného umění v Paříži a v evropských zemích, nejen západních, ale i jižních, východních a severských. Pro skromné finančních prostředky spolku byly původní velkorysé plány naplněny jen z  části. Nepodařilo se uskutečnit výstavu Foujitovu, Waroquierovu, Dufyho ani Zadkina. V důsledku těchto nezdarů nakonec vznikla poněkud zkreslená představa, že se v polovině dvacátých let Umělecká beseda soustředila na posílení styků s jihoslovanskými umělci.

< zpět