Mateusz Grzęda

From ymago to imago contrefacta: Depiction of Reality in Central Europe in the Late Middle Ages

Kolem roku 1500 se v německy mluvících zemích začalo používat slovo conterfait pro pojmenování portrétu, podobizny nebo nápodoby. Brzy se objevily jeho ekvivalenty i v dalších jazycích. Nové techniky reprodukování a rozmnožování, rychle se šířící v období prvotního rozmachu knihtisku, přinesly s sebou pojem conterfait, vhodný k označení věrohodné podobizny, tj. obrazu zachycujícího skutečný vzhled osoby nebo předmětu. Výskyt tohoto slova ve slovníku pojmů charakterizujících vztah obrazu ke skutečnosti poukazuje na změnu paradigmatu: označuje moment, v němž portrétní umění začalo být běžně považováno za dovednost vytvářet fyzickou podobu. Pak zbývá otázka: jak byla chápána problematika mimesis před rozšířením knihtisku? Jakou roli hrála skutečnost reflektovaná na obraze předtím, než se začal užívat pojem conterfait? Při hledání odpovědí na tyto otázky bude věnována zvláštní pozornost spisu Regulae Veteris et Novi Testamenti z doby kolem roku 1390, jehož autorem je Matěj z Janova, český kazatel a církevní reformátor. Matěj z Janova, zastánce odmítavého postoje k obrazům, poukazoval na jejich materiální charakter a zdůrazňoval, že vznikají za podmínek, při nichž rozhodující je malířův vkus (beneplacito) a invence (fantasia). Mimochodem také zdůrazňuje úlohu paměti jako důležitého nástroje umělecké tvorby, a tak identifikuje mimesis v současných obrazech. Podle Matěje z Janova malíř vytváří svá díla podle fantasmat, obrazů věcí, které sám spatřil a slyšel. Ta jsou uložena v pokladnici jeho paměti a může je použít dle vlastní vůle, jak se mu zlíbí. Portrétování proto musí být chápáno spíš jako činnost umělce spočívající v zapamatování a přepracování prvků skutečnosti než jako pouhý odraz vnějšího vzhledu portrétované osoby.

< zpět