Tento článek je druhou částí dvoudílné studie o mikroarchitektonických relikviářích neboli Heiltumshäuser postavených v kostelech podél vestfálské cesty Hellweg v průběhu jednoho a půl století před zahájením protestantské reformace (první část byla publikována rovněž v tomto časopise, viz Achim Timmermann, „dem heyligen Cruse to Werle...“: The Architectural Presentation of Civic Relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370 — ca. 1430, Umĕní LXX, 2022, s. 2–18). Zabývám se v něm pěti Heiltumshäuser vybudovanými od sklonku 15. století do dvacátých let 16. století převážně v církevních institucích, zejména stavbami věžovitých relikviářů v mariánském kostele v Herfordu, v katedrále Panny Marie, sv. Libora a sv. Kiliána v Paderbornu a v kostele sv. Valburgy v klášteře augustiniánek v Soestu. Domnívám se, že na konci 15. století architekti, umělci, objednavatelé a inscenátoři relikvií již neusilovali vytvářet to, co bychom mohli nazvat archetypálními formami, jejichž příkladem jsou relikviáře „první generace“ a o nichž pojednávala první část studie. Namísto toho se řídili novým druhem mimetické rivality, která vedla k vytvoření homogenní umělecké oblasti. Relikviáře zde „soupeřily“ jak mezi sebou, tak s mnohem početnějšími sanktuáři, které se objevovaly všude v okolí. Vzhledem k téměř totožným způsobům uchovávání a inscenování posvátného, které spočívaly ve vytvoření lineárních rámců navádějících zbožný pohled, byly sanktuáře a Heiltumshäuser z konce 15. století nedílnou součástí nového typu skopického režimu. Přístup k božskému v něm byl zprostředkováván skrze fyzickou izolaci a souběžnou vizuální substituci. Pozdější vestfálské relikviáře s uzavřenými oddíly pro relikvie, mřížkami a enigmatickými jehlancovými věžemi byly názorným příkladem auratizace posvátných předmětů, ať už šlo o tělo světce (jako v Paderbornu), relikviářovou sošku (jako v Soestu) nebo fragment kmene stromu (jako v Herfordu). Kromě toho, že usměrňovaly zbožný pohled, fungovaly také jako kamenné památníky individuálního a kolektivního sebevědomí a přes relativní jednotvárnost i jako výrazné znaky institucionální identity.