Marie Platovská

Královské Vinohrady a jejich vývoj v 19. a 20. století

Historie Královských Vinohrad trvala od června 1849 do ledna 1922. Správní reformy z roku 1848 zrušily středověký viničný obvod na pražských fortifikačních pozemcích i s privilegiemi z doby Karla IV. Tento akt spolu se zákonem o prozatímním obecním zřízení z roku 1849 umožnil politikům a podnikatelům zainteresovaným na Viničních horách založení obce Vinohrady. Zákon, připravený ve Vídni Franzem Stadionem, přinesl moderní pojem samosprávné obce a symbolicky legalizoval nástup podnikatelsko-bankovní třídy nutné k oživení ekonomiky habsburského soustátí. Základní geometrie budoucích Vinohrad je čitelná již na Jüttnerově plánu Prahy z let 1811-1816, který zde zachycuje řídce rozmístěné viničné usedlosti, historicky zakódované cesty a nově založené Wimmerovy sady. Sady a naučné zahrady za hradbami byly součástí životního stylu biedermeirského měšťana, cílem romantických a vzdělávacích procházek. Souvislou a velkorysou zástavbou činžovními bloky se vinohradští radní intenzivně zabývali až po prohlášení Prahy otevřeným městem roku 1866. Konec prusko-rakouské války rozhodl o rušení hradeb i s tzv. reversem demoličního pásma (příklad Vídně z let 1857-1860). Tři etapy vinohradské zástavby - charakterizované presitteovským zahušťováním kolem stávajících topografických dominant a regulovanou novoklasicistní uliční sítí blokové zástavby s historizujícími a posléze secesními prvky -vytvořily moderní sídliště poskytující dobový komfort nově strukturované střední vrstvě (83 367 obyvatel k roku 1922). Složitá jednání vinohradské radnice s Prahou o sloučení ukončil až prvorepublikový zákon, na jehož základě se Královské Vinohrady 1. ledna 1922 staly součástí tzv. Velké Prahy.

< zpět