Věra Laštovičková

Architektur als „versteinerte Musik“: Die theoretische Reflexion der Architektur in der deutschen Romantik und bei Bernhard Grueber

Přirovnání architektury ke zkamenělé hudbě je starověkého původu, kolem roku 1800 však tato metafora prošla zásadní proměnou. V estetice německého idealismu přestaly být proporce a řád jediným měřítkem krásy a v estetickém soudu se stal rozhodující sám poznávající subjekt. Za spojující znak architektury a hudby už pak nebyla považována matematická proporčnost, nýbrž rytmus a čas - kategorie spojené s dějinností. V německé romantice se tehdy objevilo připodobnění architektury ke „ztuhlé“, „zmrzlé“ či „zkamenělé“ hudbě. Teorie architektury přijala paradigma přírodních věd a začala v umění hledat působení přírodních procesů. Architektura tak začala být nazírána, jako by byla přírodou samou, ve které působí různé krystalizační, magnetické a jiné organizující síly, jako by byla živým organismem, kterému je vlastní harmonický růst. Zatímco byla v utváření rostlin a všech živých organismů shledávána geometrická zákonitost, byla architektura přirovnávána k pravidelným přírodním útvarům, jako jsou krápníky či krystaly. V architektonickém diskurzu se zabydlel výraz „organická“ stavba. Metafora „zmrzlé“ či „zkamenělé hudby“ se v průběhu 19. století objevuje u řady německých teoretiků. Žádný z nich ji však zřejmě nerozvedl do tak barvitého obrazu jako Bernhard Grueber (1806–1882), profesor architektury na pražské Akademii výtvarných umění. Ten ve svých odborných pojednáních nazírá architekturu jako živoucí organismus, podřízený zákonitým a zároveň dynamickým přírodním procesům. V jeho textech tak nalezneme řadu myšlenek, se kterými se setkáváme v úvahách modernistů kolem roku 1900.

PDF

< zpět