Neil Cox

The Origin of Masson's Massacres

Série kreseb a maleb Andrého Massona (1896-1937) s námětem Vraždění, vytvořené přibližně mezi lety 1930 a 1933, se obecně považují za reakce na umělcovy osobní zkušenosti z bojů v první světové válce. Připusťme, že představují v pravém slova smyslu "návrat potlačeného"; článek nabízí vysvětlení pro spouštěcí páku této psychologicky traumatické události a usiluje o přeložení zdánlivé misogynie kreseb jako masochistické fantazie. Postupuje tak, že se zaměřuje na rejstřík staršího umění, které Massona zajímalo, především prostřednictvím článků o "baroku" publikovaných v surrealistickém časopise Minotaure v roce 1933 a prostřednictvím Massonových vlastních textů o evropských "starých mistrech", jež považoval za významné. Po zkoumání děl těchto umělců zobrazujících násilné scény, včetně námětů Vraždění neviňátek a Únosu Sabinek, se soustřeďuje zejména na Delacroixův obraz Smrt Sardanapalova se scénami mužů vraždících ženy jako na důležitý článek předcházející Massonovým Vražděním. Rozhodujícím pro tyto série však nebyl ani jeden ze zmíněných impulsů - spíš se jím stala malba z roku 1566 zobrazující římský masakr od Antoina Carona, otištěná v časopise Documents v roce 1929, a ještě výrazněji interpretativní esej Michela Leirise publikovaný spolu s reprodukcí, které vedly k návratu Massonových potlačených vzpomínek z války v podobě Vraždění. Tvrzením, že celý Leirisův esej je o masochistické fantazii, článek prosazuje názor, že masochistické fantazie jsou tím, co podnítilo Massonovo obětování bezpočtu žen v kresbách, dokonce i když se doslovný "text" obrazů jeví jako zcela sadistický. Článek uzavírá zmínka o Massonově setkání s dalším významným Delacroixovým dílem, se Zápasem Jákoba s andělem v kostele Saint-Sulpice. Alegorie vnitřního zápasu obsažená v této malbě je považována za další dlouho skryté vodítko k významu Massonových Vraždění, přičemž významné je datování tohoto setkání do roku 1914, do doby Massonovy vlastní morální nevinnosti před válkou.

< zpět