Lenka Bydžovská

Toyen a Mnemosyne

Toyen a Mnemosyne


Lenka Bydžovská

 

Tři obrazy z pozdního období Toyen - V určitou chvíli (1963), Tajný pokoj bez zámku (1966) a Na zámku Silling (1969) - se vyznačují nápadným společným rysem: do každého z nich je vlepena černobílá reprodukce barokního nebo antického sochařského díla s mytologickým námětem. Článek zkoumá postupy, jimiž si Toyen přisvojovala příklady ze starého umění, zabývá se jejím výběrem mytických ženských hrdinek a zamýšlí se nad významem znázornění sochy v malbě. Nejradikálněji zacházela Toyen se zvolenou předlohou v obraze V určitou chvíli, neboť přerušila původní mytologický příběh, obsažený v Berniniho sousoší Apollon a Dafne, osamostatnila přízrak zděšeně prchající ženy a přetočila svůj výstřižek o devadesát stupňů. Navázala na podněty, na které upozornil Salvador Dalí v koláži Fenomén extáze (1933), do níž zapojil snímek "hysterické sochy" z Gaudího architektury. V následujících dvou obrazech Toyen ponechala reprodukovaná díla v původní podobě a pouze je zasadila do souvislostí spjatých s vlastními naléhavými tématy, ať šlo o představu erotizace světa v případě sousoší Amora a Psyche z vykopávek v Ostii (viz Tajný pokoj bez zámku), nebo o těsné sepětí ženy s nebezpečnými přírodními silami, jak je znázornil mélský reliéf Peleus a Thetis (viz Na zámku Silling). Otázka, jakou funkci mají převzaté motivy v obrazivosti Toyen a proč se rozhodla zpřítomnit je prostřednictvím černobílých reprodukcí soch z minulých staletí, odkazuje k Warburgovým formulím patosu. Předstupeň k pracím Toyen lze spatřovat v jeho výkladu, že užití grisaillové techniky pro ztvárnění antických námětů v renesanční malbě mělo udržet antiku v psychické, metaforické a typologické distanci. Zároveň však Warburga zaujal utopický rozměr grisaille, přenášející silné prvotní vášně do arkadického duševního prostoru. Zdá se, že podobné cíle, ovšem za použití moderní techniky koláže, sledovala intuitivně i Toyen.

< zpět