Hubert Guzik

Jak projít uchem jehly? Emancipace žen v architektonických povoláních 1918-1948

Rozptýlené informace k postavení žen v uměleckých povoláních v Československu lze najít v publikacích Ústředí poraden pro volbu povolání. Četné veřejně činné ženy, snad včetně první československé architektky Milady Petříkové-Pavlíkové, v psychotechnickém programu této organizace spatřovaly velký emancipační potenciál. Naopak názory československé avantgardy na téma profesního postavení architektek můžeme dešifrovat z publicistiky věnované uměleckému školství, která vznikala kolem revue Náš směr, bratislavské Školy umeleckých remesiel a posléze brněnské Školy uměleckých řemesel. Cesta ženy k povolání architektky nebyla snadná: katalog překážek sestává z dlouhého výčtu ženiných fyzických vlastností, povahových charakteristik či intelektuálních schopností. Snad jednou z mála sfér architektonické tvorby, kde ženy i přesto mohly hledat uplatnění, bylo navrhování "domácího krbu". Architektky, zatímco fakticky zůstávaly "doma", se tehdy verbálně hlásily k tvoření a práci mimo domov. Spolu s hospodářským zvratem let 1945-1948 přicházejí pokusy o širší uplatnění žen v oblasti reklamního výtvarnictví a architektury. Toto otevření se však - ve shodě s dosavadními modernistickými přístupy - dovolávalo nikoli tvůrčích schopností žen, nýbrž jejich domnělých společenských dovedností. Spíš než v problematickém otevření nových oblastí působnosti ženám bychom tedy měli emancipační rozměr hledat v prvních náznacích eroze akademické hierarchie výtvarných povolání, jež lze vyčíst mezi řádky textů avantgardy. Té hierarchie, která dosud reklamu a architekturu stavěla na protější konce hodnotového žebříčku.

< zpět