Jindřich Vybíral

Jednoduchý nábytek Leopolda Bauera

Studie pojednává o raně moderním nábytku Leopolda Bauera z let 1900-1903. Podobně jako většina jeho kolegů z Wagnerovy školy dosáhl tento tvůrce svých prvních úspěchů nikoliv na poli architektury, nýbrž uměleckého řemesla. Jako příslušník radikální secesionistické generace odchované teoriemi Gottfrieda Sempera byl přesvědčen, že z dekorativních oborů vzejdou rozhodující pobídky k obrodě stavebního umění. Navrhování nábytku pojal proto jako průpravu k rozvinutí "užitkového stylu" budoucí moderní architektury. V opozici vůči historismu 19. století, ale i vůči módnímu křivkovému art nouveau požadoval, aby forma odpovídala funkčním a zdravotním nárokům, jakož i materiálům a výrobním technologiím. Nejdříve ve svém nábytku rozvíjel subtilní hru hmoty a prázdnoty, symetrie a asymetrie, statičnosti a dynamiky. Tuto cestu však záhy opustil a vydal se směrem k dobrovolnému omezení a elementárnímu výrazu. Místo oblých linií i otevřených objemů jeho nábytek obdržel přísně pravoúhlé, hranaté a kompaktní formy. Jeho vzorem byl soudobý britský design, ale také biedermeier, rakouská a zároveň bytostně středostavovská verze pozdního klasicismu. V něm ideologové rané moderny nalézali hlavní přednosti, které měl mít soudobý nábytek - čisté, konstruktivní a účelné tvary, solidní provedení, úctu k materiálu a střídmé zdobení. Bauerův "jednoduchý nábytek" však nikdy nebyl doopravdy bezozdobný. Protějškem elementárních forem byla vybraná barevnost, drahé materiály a exkluzivní provedení, jejichž pomocí vytvořil architekt ve svých interiérech atmosféru výjimečného luxusu a tvarového bohatství. Jeho rejstřík forem nebyl pouze odpovědí na praktické potřeby, nýbrž plnil také symbolickou úlohu. "Formový přebytek" patrný v jeho nábytku sloužil "vysvětlující artikulaci" (Ernst Hans Gombrich) - posiloval dojem, že tyto výrobky jsou praktické, funkcionální a strukturální, tedy v součtu svrchovaně moderní.

< zpět