Josef Vojvodík

Vide de corps - tombeau vide. Die Kraft des Abwesenden: Das Kenotaph für Max Dvořák und die Dialektik des Visuellen von Georges Didi-Huberman

V roce 1921 vytvořil Adolf Loos model mauzolea pro Maxe Dvořáka, mělo jít o kenotaf pro vídeňský Ústřední hřbitov, který měl měřit přibližně šest metrů. Stupňovitá střecha mauzolea evokuje tvar pyramidy a vnitřní stěny měly být vyzdobeny freskami Oskara Kokoschky. Projekt však nemohl být uskutečněn a existuje pouze jako model (Albertina Wien, Adolf Loos Archiv). U příležitosti stého výročí Dvořákova narození vyšlo v roce 1974 speciální číslo časopisu Österreichische Zeitschrift für Kunst und Denkmalpflege s přednáškou někdejšího Dvořákova asistenta Karla M. Swobody k třicátému výročí úmrtí Maxe Dvořáka. Swoboda popisuje atmosféru bezprostředně po Dvořákově náhlém skonu jako "nekonečný smutek". Co znamená tato ztráta, tento "nekonečný smutek", který zůstal i po několika desetiletích v paměti a vědomí jeho žáka a asistenta tak živým a silným? Na tuto otázku se předkládaná studie pokouší odpovědět - také ve vztahu k Loosovu krychlovému kenotafu - zejména prostřednictvím umělecko-teoretického uvažování Georgese Didi-Hubermana. V knize Ce que nous voyons, ce qui nous regarde (1992), v níž se Didi-Huberman zabývá objekty amerických minimalistů, si všímá, že minimalistické krychle a jiné přísně geometrické objekty z nejmodernějších materiálů evokují egyptské sakrální stavby, kdy modernost se stýká s archaismem, což připomíná rovněž Loosův kenotaf. Tyto elementární geometrické objekty mají podle Didi-Hubermana antropomorfní, lidské rysy, proto jsou pro náš pohled zneklidňující; je jim vlastní určitá "humanita", ovšem "ve stavu nepřítomnosti". Viděno z této perspektivy, představuje model kenotafu pro Maxe Dvořáka archi-tektonické a auratické těleso nebo přesněji ztělesnění ztráty a nepřítomnosti druhého.

< zpět