Klára Benešovská

St George the Dragon-slayer - the Eternal Pilgrim without a Home?

Příspěvek se snaží naznačit některé nové cesty k pochopení "místa" sousoší sv. Jiří ve fondu dvorského umění druhé poloviny 14. století, inspirovaného především italským prostředím, kam náleží svojí kompozicí, typem světcova zbroje i účesu a mimo jiné též faunou, vyvedenou na soklu. Autorka nejprve v úvodu rekapituluje základní poznatky staršího maďarského a německého bádání, pokud jde o prameny doloženou činnost kovolijců Martina a Jiřího z Klausenburgu (Kolozsvár, Cluj, Kluž) ve Velkém Varadíně (Nagyvárad) ve vztahu k pražskému sousoší (tamější monumentální jezdecký pomník sv. Ladislava, objednaný biskupem v roce 1390, vidí autorka jako možný ohlas v té době proslulého bronzového pomníku Regisole, vráceného v roce 1335 po dvaceti letech z Milána do Pavie ["secunda Roma"], kde ztělesňoval její nezávislost). Připomíná zveřejnění velkého restaurátorského zásahu mnichovského Julia Schneidera v letech 1941-1942 Viktorem Kotrbou (1969) a vyzdvihuje přínos posledních prací Ernő Marosiho na téma pražského sousoší (1995, 1999). Podtrhuje rovněž připomínku pozapomenuté kapitoly českého bádání stran rozvoje kultu sv. Jiří za Karla IV., doloženou relikvií "vexillum sancti Georgii" ve svatovítském pokladu k roku 1355 a "caput draconis" na Karlštejně (Olga Pujmanová, 1980 a Barbara Drake-Boehmová, 2006), kterou bude třeba v budoucnu s ohledem na možný import sousoší doplnit detailnějším studiem diplomatických styků mezi dvorem Lucemburků a Anjouovců během vyjednávání sňatku Karlova syna Zikmunda s dědičkou uherského království Marií a poté za doby panování Zikmundova. Sousoší nelze řadit mezi jezdecké pomníky. Zachycuje vrcholný moment svatojiřské legendy Jakoba de Voragine, kdy světec na koni přiráží kopím saň k zemi, aby ji mohla vzápětí princezna odvést na svém opasku k osvobozenému městu. Kompozice je podřízena hlavní vertikální ose, ztělesněné (ztraceným) kopím, kolem které se kůň, jezdec a saň otáčejí. Představuje ve fondu středověkých památek jediné dochované převedení tohoto motivu - doloženého hojně v malbě i reliéfech a uzavřeného do dynamické rotující kompozice - do monumentálního trojrozměrného díla v bronzu. Neobyčejně přesné, z reality odvozené vyjádření anatomie koně, na soklu zobrazených plazů (například blavor žlutý je domovem na jihu Istrie, Dalmácie, Balkánu), až drobnopisné propracování detailů zbroje a sedla poukazují na zvýšený zájem o reálný svět přírody a věcí a na užívání odlitků (viz Cennino Cennini, dvůr Carrarů v Padově 14. století) a posunuje sousoší až k zlatnickým dílům dvorského umění. Pro některý z dvorů, na němž byl kult sv. Jiří pěstován, asi také sousoší vzniklo. Autorka uvádí kromě dvora Anjouvců příklady z dvora Viscontiů - vedle reliéfů a drobné plastiky upozorňuje zejména na nejbližší analogii pražské sochy, iluzivní malbu sousoší sv. Jiří na konzole, provedenou Giovanninem di Grassi na ostění severní sakristie dómu v Miláně roku 1395 u příležitosti povýšení Giangaleazza na vévodu římským a českým králem Václavem IV. (respektive jeho zmocněncem Benešem z Choustníka). I v případě, že se v budoucnu prokáže vznik pražského sousoší v konkrétním dvorském prostředí, najde se jeho objednavatel či autor předlohy (včetně potvrzení bratrů z Kluže) a zrekonstruuje se jeho cesta do Prahy, zůstane dílo především svědectvím inspirujícího vlivu severoitalského prostředí.

PDF

< zpět