Vánoční nebo zimní výstavy se v průběhu 19. století staly nedílnou součástí uměleckého provozu v Evropě. Byly vítaným zpestřením pro publikum i vystavující umělce, kteří byli v podstatě limitováni termínem konání výročních přehlídek umění zpravidla v jarním období. Tradici vánočních výstav v uměleckých centrech kontinentální Evropy, zejména v německy mluvících zemích, lze vysledovat do první třetiny 19. století. Jejich rozšíření je pak možné v celé Evropě sledovat kolem poloviny století, ať už v Londýně, Berlíně i Praze. Vánoční výstavy se objevily jak v kalendáři akcí uměleckých spolků, tak soukromých galeristů, kteří se svým přístupem snažili podpořit vlastní podnikání. V Praze mezi nejvýraznější podnikatele patřili Mikoláš Lehmann, který svůj umělecký salon se stálou výstavou otevřel v sedmdesátých letech a o více než deset let později se na scéně objevila další výrazná osobnost na poli prezentace výtvarného umění, Alois Wiesner. Oba galeristé ve svých salonech kromě stálých výstav pořádali pravidelné výstavy vánoční, jejichž prostřednictvím se snažili zvýšit prodejnost prezentovaných děl. Pořádáním prodejních přehlídek umění rozšířili v poslední třetině 19. století oficiální výstavní scénu v Praze. Lehmann i Wiesner tak široké veřejnosti představili mimo široké škály současných autorů a jejich nejnovější výtvarné produkce především moderní přístup k uměleckému provozu.