Martina Schneiderová

Prehistorie v díle Jaroslava Panušky

Článek se oproti běžnému úzu posledních let nezabývá ranou fantaskní tvorbou malíře Jaroslava Panušky z období fin de siecle, nýbrž méně známou fází umělcova díla s těžištěm v prvním dvacetiletí 20. století, kdy se autor intenzivně věnoval tematice pravěku a slovanského dávnověku. Panuškův obrat k prehistorii lze chápat jako paralelu k modernistickému zájmu o primitivismus. Studie se věnuje především okolnostem, jež umělce k tomuto obratu vedly, a sleduje, jak se autorovo osobnostní založení (obliba jihoslovanských a východoslovanských zemí, dobrodružná povaha, zájem o historii, praktickou archeologii a přírodu) prolíná s dobovou orientací na slovanství na jedné straně a s rostoucí popularitou pravěku na straně druhé. Proto není tato část Panuškovy tvorby vykládána jako reakce autora, který se uchyluje do ústraní, frustrován směřováním moderního umění, ale spíše jako snaha svou tvorbu pro publikum zatraktivnit, aniž by při tom opustil žánr krajinomalby, který mu byl nejbližší, či zálibu v tajemnu a bizarnostech. Kromě okolností vzniku zkoumané tvorby článek líčí některé aspekty Panuškova neavantgardně založeného projevu. V jeho chování lze identifikovat částečné naplňování specifických uměleckých typů, jako zapadlý malíř, malíř žijící mezi venkovským lidem, popřípadě malíř putující, nebo umělec-vědec, jehož prototypem byl N. K. Roerich. Právě uskutečňování těchto ideálů ukazuje Panušku jako autora, jenž z funkcí umění na rozdíl od ortodoxních modernistů nevyloučil narativnost či odkaz na mimoumělecké zdroje. Tím se jeho dílo stává rezervoárem funkcí, které modernismus odsunul do pozadí.

< zpět