Peter Vergo

Hanslick and the Visual Arts

Dle vlastního vyjádření vydal Eduard Hanslick pojednání O hudebním krásnu (1854) se záměrem revidovat hudební estetiku. Jeho vliv však tuto oblast daleko přesáhl. Hanslick často srovnává hudbu s jinými uměleckými druhy. Zejména využití pojmu „arabeska“ k vyvolání představy stoupání a klesání melodických linií dovedlo později umělce, kritiky a autory publikací o umění k otázce, zda je možné vytvářet analogie mezi procesy sluchového a zrakového vnímání. Také se zabývali otázkou, zda se výtvarné umění může spoléhat pouze na své vlastní vnitřní zdroje, především na barvy a formy, stejným způsobem jako hudba, která nemá žádný jiný obsah než melodie a harmonie, z nichž je podle Hanslicka tvořena. Takto zastánci převážně abstraktního, nebo dokonce zcela nezobrazujícího výtvarného umění našli v nové hudební estetice možné zdůvodnění proto, aby se zřekli jakéhokoliv zobrazujícího nebo narativního obsahu v malbě. Hanslickův názor, že hudba je umění sestávající z čistých forem – označované někdy jako „absolutní hudba“ – v mnoha ohledech předznamenává „formalismus“ výtvarných kritiků, například Rogera Frye, který popisoval Kandinského zdánlivě bezpředmětné malby z let kolem 1912–1914 jako „čistou vizuální hudbu“. Konkrétní odkazy ke spisu O hudebním krásnu je možné najít také v textech umělců a teoretiků tak rozdílných jako Paul Klee a francouzský estetik Charles Henry. Prostřednictvím Henryho mohly Hanslickovy teorie ovlivnit tvorbu neoimpresionisty Georgese Seurata a „hudební“ podstata jeho maleb byla předmětem mnoha uměleckohistorických úvah.

< zpět