Radka Tibitanzlová - Štěpán Vácha

Pražský malíř Matěj Zimprecht (1624-1680). Životopis umělce v limitech historické paměti

Malíř Matěj Zimprecht, původem z Mnichova a od roku 1655 doložený v Praze, sdílí osud malířů druhé třetiny 17. století, kteří jsou v českém dějepisu umění tradičně vnímáni jako méněcenní umělci a častováni nelichotivými nálepkami jako napodobitelé a pokračovatelé Karla Škréty (1610-1674). Na případu Matěje Zimprechta - ve skutečnosti vynikajícího malíře - je zvláště patrné, do jaké míry je takové podceňování výsledkem absence soudobého literárního zpracování malířova života a tvorby (umělcovy biografie). Nakolik však takový fakt může vypovídat o umělcově historické nedůležitosti? O Zimprechtově významu v 17. a 18. století svědčí skutečnost, že jeho obrazy byly v době svého vzniku i později vysoko ceněny a nechyběly ve sbírkách předních šlechtických rodů v Čechách. Podobně oltářní plátna byla předmětem obdivu a výtvarné recepce, jak lze ukázat na případu převzetí figurální kompozice v druhé polovině 18. století, a zvlášť na kopírování celých obrazů na počátku 19. století žáky pražské Akademie. Ve studii jsou publikována dosud neznámá fakta o Zimprechtově původu a školení (mnichovský malíř Caspar Amort), nastíněny motivy jeho zakotvení v Praze a objasněny počátky uměleckého působení ve službách hraběte Václava Michny z Vacínova. Rozhodujícím obratem v umělcově kariéře se zdá jeho vstup do novoměstského malířského cechu po roce 1667, v jehož čele stanul o několik let později. Teprve z titulu cechovního mistra mohl proniknout mezi měšťanskou klientelu, a získávat tak reprezentativní objednávky oltářních obrazů v pražských kostelech i na venkově. Součástí studie je komentovaná edice vůbec nejstaršího Zimprechtova životopisu (1799), jehož autorem je první český dějepisec umění Jan Quirin Jahn.

< zpět