Richard Němec

Lucemburská rezidence na Pražském hradě, český korunovační řád a téma appartementu ve 14. století

Urbanistická a stylotvorná funkce architektury pražské rezidence a její význam v panovnické koncepci Karla IV. jsou v literatuře sice uznávány, ve vzájemném poměru však zatím nebyly studovány. To se týká i otázky využití jednotlivých prostorových jednotek. Na základě vymezení stratigrafie a rozboru korunovačního řádu (Ordo ad coronandum) lze hlavní patro rezidence rekonstruovat do následné podoby: piano nobile se dělilo do dvou odlišně využívaných částí - reprezentativní (sala Regia) a soukromé, která zahrnovala i privatissima, ložnice (thalamus), předpokoj (anticamera) a další prostory, například studiolo. Vzniklý prostorový konglomerát -appartement - byl doplněn liturgickými prostorami, kaplí Panny Marie na jižní straně sálu a kaplí Všech svatých na straně východní. V prostorovém uspořádání se odráží dispoziční schéma papežské rezidence Benedikta XII. v Avignonu s dvojitým traktem přiléhajícím k hlavnímu sálu a doplněným liturgickými prostorami a studiolem. Za konceptora pražské lucemburské rezidence lze považovat biskupa Jana z Dražic, obeznámeného s papežských prostředím a doloženého v českém prostředí jako zprostředkovatel avignonských uměleckých norem. Pražská rezidence sloužila - ač představovala jako hradní zástavba de facto zastaralý stavební typ - jako metafora nově se formující zeměpanské identity a aktuální politické situace v prostředí, jež bylo definováno historickým povědomím české šlechty a především faktickým prosazováním jejích tradičních práv. Pomocí přesně kalkulovaných účelových prostředků architektury tak byla vyjádřena a ceremoniály podpořena vláda do té doby v Čechách cizí a zemskou elitou jen s nevolí přijímané lucemburské dynastie. Revitalizace královské rezidence dokládá prospektivní složku lucemburské vlády, a může být proto chápána jako jedinečný pramen pro zkoumání dynamicky se proměňujícího, na zemské a rodové tradici založeného dynastického sebezpodobování.

< zpět