Časopis Umění s podtitulem Sborník pro českou výtvarnou práci patří mezi závažné uměleckohistorické počiny, které v počátcích budování československého státu uvedl do života prostřednictvím svého grafického podniku a nakladatelství Jan Štenc (1871–1947). Na základě svých bohatých kontaktů v uměleckém světě a díky profesionalitě, jíž dosáhl v oboru grafiky, se Štencovi podařilo v českém nakladatelském podnikání jako prvnímu naplnit předpoklady pro vydávání reprezentativního uměleckohistorického časopisu. Předkládaný článek v chronologickém sledu mapuje existenci časopisu vymezenou lety 1918, kdy vyšel první ze sešitů Umění a rokem 1947, během něhož bylo ještě před smrtí Jana Štence zredigováno a připraveno do sazby poslední dvojčíslo, které se dočkalo svého vydání až v roce 1949. Jádrem textu je standardní analýza oborového periodika, ať už z hlediska skladby příspěvků, autorského a tematického zastoupení, poměru teoretických článků a materiálií, zachycení dobových diskusí apod. Vedle toho článek tematizuje otázky obecného charakteru, týkající se vztahů nakladatelské sféry se sférou akademickou nebo rostoucího významu a role reprodukcí uměleckých děl a jejich vztahu k uměleckohistorickému textu. Během existence časopisu publikovalo na jeho stránkách odborné statě několik generací předních českých historiků umění. Článek sleduje rozrůzněné orientace každé z těchto generací a jejich důrazy na konkrétní témata i uměleckohistorické přístupy. Zvláštní pozornost je vedle samotného Štence věnována z hlediska profilování časopisu zvláště dvěma osobnostem — Zdeňku Wirthovi a Františku Žákavcovi, kteří představovali nejužší okruh Štencových spolupracovníků cíleně budujících na stránkách časopisu obraz autonomního národního umění, jeho dějin a kánonu. Také vlivem jejich působení zprostředkovávalo Umění čtenářům převážně již osvědčené výtvarné hodnoty, a tak si mezi uměleckými časopisy neslo pověst konzervativního periodika.