Významný německý architekt první poloviny 20. století Otto Bartning začínal profesní kariéru v prostředí evangelické církve v Předlitavsku před rokem 1914. Jeho tvorba se záhy dočkala ocenění u jeho generačních souputníků v úřadech evangelických duchovních (Hermann Heisler, Helmuth Pommer), kteří Bartningovi zprostředkovávali zakázky a současně jeho dílo propagovali tiskem (publikace, především pak časopisecké studie). Bartningovy návrhy konvenovaly liberální protestantské teologii a souzněly s dobovým pojetím národní i konfesionální identity německojazyčných evangelíků. Ti oceňovali zejména moderní umělecký výraz, materiálovou upřímnost či nápadité provedení konceptu tzv. skupinové stavby (Gruppenbau). Tehdy atraktivní a zároveň finančně výhodné řešení propojovalo budovy různého účelu, především kostel a faru, zapomínáno nemělo být ale ani na sborový sál. Vnitřní uspořádání liturgického prostoru Bartningových staveb vycházelo ze zásad Wiesbadenského programu, význam kazatelny byl zdůrazněn jejím axiálním postavením. Projekty Otto Bartninga se v konzervativním spektru církve setkaly též s kritikou, doloženou v posudcích stavebního řízení. Nicméně tyto výtky směřovaly spíše k technickým záležitostem či k dispozičnímu řešení skupinové stavby doložené pro sborový dům s kostelem v Novém Městě pod Smrkem. Z hlediska současné uměnovědy představují Bartningovy práce pro předlitavskou evangelickou církev to nejprogresivnější, co bylo v rakouských zemích a Čechách v dobové produkci sakrálních staveb realizováno. Předválečná diskuse jasně prokázala tehdejší rozpoznání uměleckých kvalit i architektonického řešení, které souznělo s liberálními postoji nastupující generace evangelických duchovních a jejím pojímáním liturgického prostoru i vlastní identity.