Vendula Hnídková

Moskva viditelná a neviditelná. Předvoj socialistického realismu v české architektuře

Socialistický realismus je jedním z mála stylů, který nevznikl spontánně v uměleckých kruzích, nýbrž byl vyvinut na přímou politickou objednávku. A právě z mocenských pozic byl také diktován tvůrčím jedincům, kteří v poválečném Československu museli věnovat mnoho úsilí na vynalezení jeho optimálních forem. Ovšem už ve třicátých letech se česká veřejnost seznamovala s tímto kulturním fenoménem prostřednictvím tisku, umělecké produkce a také osobních cest po Sovětském svazu. Specifickou formu pak představovaly zejména masové sjezdy profesních skupin, které se staly oblíbeným instrumentem k nastolení nového vizuálního kánonu. Také někteří z českých umělců se řadili mezi jejich hosty a o těchto událostech podali svá svědectví. Článek se proto zaměřuje zejména na problematiku v českém kontextu dosud neprobádanou, a to na I. všesvazový sjezd sovětských architektů, který se uskutečnil v červnu 1937 v Moskvě. V atmosféře probíhajících politických procesů byla zinscenována spektakulární podívaná, během níž měla být stvrzena metoda socialistického realismu jako závazný tvůrčí princip sovětských architektů. Průběh i výsledek sjezdu však zdaleka nebyl tak přesvědčivý, jednoznačný a nezpochybnitelný ve vztahu k socialistickému realismu, jak si organizátoři přáli. Svědectví o této pozoruhodné veřejné polemice lze vyčíst z archivních pramenů, denního tisku a odborných časopisů. Přitom obzvlášť cennou skupinu dobových dokumentů tvoří reportáže a vzpomínky zahraničních architektů, kteří byli do Moskvy na sjezd pozváni. Šlo o reprezentativní sestavu, v níž krom dalších figurovali Frank Lloyd Wright, Sven Markelius, Harald Hals, Francis Jourdain, Marcel Lods, André Lurçat, ale také Pavel Janák a Josef Gočár.

< zpět