Vendula Hnídková

Hlávkův most: betonový produkt generační obměny

The Hlávka Bridge: a Product in Concrete Marking a Change of Generations

s. 37–52

Pražský Hlávkův most je v mnoha ohledech revoluční stavba. Přestože současná, více než problematická situace ostrova Štvanice i dopravní magistrály degraduje jeho vizuální hodnoty, zůstává most nesporným nositelem mnoha zcela přelomových kulturních významů. Hlávkův most (1909–1912) byl navržen v mostním oddělení pražského stavebního úřadu, kde se na počátku 20. století úspěšně prosadil konstruktér František Mencl. Ten přizval ke spolupráci na architektonické podobě stavby architekta Pavla Janáka, který se v té době však ještě nemohl prokázat žádnou větší realizací. Dvojice (velmi) mladých tvůrců tak nahradila konzervativní starší generaci stavitelů, upřednostňující tradiční, dostatečně prověřené stavební principy. Odvážné zadání technické stavby dosud neprověřeným autorům však přineslo mimořádný výsledek z hlediska inovativní konstrukce, progresivního stylu a nakonec i nízké ceny. Za konstrukčním i materiálovým řešení stálo smělé rozhodnutí pro použití betonu na veškeré součásti mostu, tedy včetně většiny sochařských děl. Volba betonu nekonvenovala jen s aktuálními trendy v mostním stavitelství, ale zároveň přispěla k výraznému snížení pořizovacích nákladů stavby. V neposlední řadě se zde beton stal nositelem radikální stylové transformace v přelomovém období, kdy Pavel Janák postupně dospěl k rozhodnutí nahradit wagnerovskou modernu novým dynamičtějším výrazem, který jsme si zvykli označovat jako architektonický kubismus. Přesto ani explicitně kubistické prvky v podobě původních mostních budek a zároveň soklů pro Štursovy sousoší nejsou tak ryze kubistické, jak by se mohly na první pohled zdát.

< zpět