Vendula Hnídková

Rondokubismus versus národní styl

Pluralita rozmanitých názvů, mezi nimiž jako nejfrekventovanější vystupují rondokubismus a národní sloh, halí architektonickou produkci v období po první světové válce. Terminologická nejednoznačnost tak jednoznačně indikuje problém vlastního charakteru tohoto stylového projevu, který se za různorodými pojmenováními nalézá. Už ve dvacátých letech 20. století představitelé meziválečné avantgardy příkře odsoudili dekorativní styl poválečného období, jehož čelními tvůrci byli architekti Pavel Janák a Josef Gočár. Negativní stigma bylo sice později překonáno několika tematickými studiemi, přesto je možné hledat další podnětné zdroje směřující k objasnění tématu mimo estetické kategorie. Rozsáhlé společenské angažmá zaměstnávalo architekty ve značném spektru uměleckých činností, a proto se možná odpověď po vlastní podstatě stylu nabízí v rámci širšího politického a kulturního kontextu. Po založení Československé republiky se někdejší protagonisté architektonického kubismu a jejich kolegové ze Svazu čs. díla, Artělu či Uměleckoprůmyslové školy dostali do takového společenského postavení, že mohli účinně ovlivňovat místní umělecký vývoj. Osobitým pojetím oficiálních zakázek vytvářeli vizuální identitu nového státního zřízení. Jak vyplývá z jejich teoretických statí, nacházeli inspirační zdroje pro ornamentálně pojímané dekory staveb i uměleckořemeslných artefaktů v niterném sepětí s místní tradicí. To ovšem neznamenalo bezprostřední citace předobrazů lidového umění. Vyspělé formy národního umění pak měly pomáhat etablovat Československo na mezinárodní scéně a zároveň vědomou ambicí o lidovější projev oslovovat širší vrstvy obyvatelstva.

< zpět