Barbora Řepková

Sen o stadionu. Dlouhá cesta ke stavbě plaveckého stadionu v Praze-Podolí

Plavecký stadion na rozdíl od koupališť a rekreačních bazénů musí obsahovat závodní padesátimetrový bazén, skokanskou věž a tribuny pro diváky, to vše ideálně i v kryté zimní variantě. K vystavění takového zařízení v našem hlavním městě vedla až překvapivě dlouhá cesta. Text sleduje nejdříve některé nerealizované záměry na stavbu plaveckého stadionu a připomíná i známý stadion na Barrandově, jehož sláva ovšem netrvala dlouho. Stadion, který konečně v plném rozsahu uspokojil požadavky na funkční obsah stavby, byl otevřen na pozemku někdejší cementárny v Podolí roku 1965 při příležitosti III. celostátní spartakiády. Vývoj záměru na jeho stavbu je představen pomocí archivních materiálů, nerealizovaných projektů a reflexe v dobovém tisku, které osvětlují praktické i politické okolnosti, jež projekt i jeho realizaci ovlivňovaly. Autorem realizované stavby je Richard Ferdinand Podzemný, známý zejména svou meziválečnou tvorbou, převážně obytných domů. Podolský stadion sice prozrazuje jeho funkcionalistické školení, ale organickou formou svého velkorozponového zastřešení k nám uvádí i témata aktuální západní architektury. Dynamická vlna charakterizující objekt je výsledkem neobvyklého spojení zastřešení haly krytého bazénu a nosné konstrukce venkovní tribuny. Příspěvek nabízí polemiku nad podnětem, který pro toto řešení mohla představovat znalost dvou římských staveb — vstupní haly nádraží Termini (1950) a olympijského stadionu Flaminio (1959). I srovnání s těmito významnými zahraničními stavbami dokazuje, o jak hodnotnou stavbu jde. Více než padesát let sloužící stadion přes nesporné urbanistické, architektonické a technické kvality celého areálu dosud nepožívá památkové ochrany.

< zpět