Beáta Hock

Is there Life after Canonical Certainties?

Moje odpověď se připojuje k Rampleyho hledání možností, jak začlenit dějiny umění středovýchodní Evropy do širšího společného rámce. Proč a jaký význam by mělo mít moderní umění středovýchodní Evropy pro publikum v jiných částech světa? I když s Matthewem Rampleym souhlasím, že vztahy centra a periferie jsou stále důležité a jejich závažnost se nerozplyne pouhou silou sugesce, zároveň se domnívám, že věda (včetně dějin umění) nemusí nerovné geopolitické podmínky reprodukovat. Krása našeho povolání spočívá právě v hledání a vytváření potenciálně transformativních znalostí. S tímto přesvědčením jsem Rampleyho pátrání nasměrovala na intelektuální agendy, které před několika desetiletími přispěly k obnově vědeckých dějin umění: „dějiny zdola“, poststrukturalistickou a postkoloniální kritiku, sociální a prostorový obrat, koncepty mnohočetných modernit a alternativních geografií modernismu a především na feministickou epistemologii a dějiny umění. Tyto narativní projekty, které odhalily zdánlivý univerzalismus dřívějších přístupů, požadovaly větší inkluzivnost a zabývaly se také logickými důsledky otevírání dějin (umění) vůči marginálním a mimoevropským kulturám. Dalším aspektem společného alternativního rámce pak je pokles důrazu na čistě estetické pojmy a stylová označení jako hlavní analytické problémy. Předpokládám také, že tvůrci a zapálení příznivci inkluzivnějších narativů se objeví v rychle rostoucím intelektuálním společenství „menšinových transnacionalistů“ a zastánců „transmoderny“ nebo dialogu mezi periferiemi.

Beáta Hock: beata.hock@leibniz-gwzo.de

< zpět